Archiv autora: wpnohynabo

20180522_200743

Fare je (konečne) bare

Priznám sa, rada vidím všetkých päť odtlačkov prstov na stielke, ale pritom každý pekne sám. Aby bolo jasné, že majú dosť miesta. A keď som dostala do rúk úplne nový model bare topánok od firmy Fare, bola som nadšená, pretože je krásny, kvalitný a dieťa, ktoré ho už pár dní nosí, si stihlo aj urobiť pekne rozprestreté odtlačky prstov.

Mám požičaný pár číslo 27, pri ktorom výrobca píše, že majú vnútornú dĺžku 180 mm a šírku v prstných kĺboch 71 mm. (Mimochodom, ak sledujete môj FB, už viete, aké nadšenie som zdieľala práve z tej rozmerovej tabuľky, ktorú výrobca uviedol pod tento model. Je to pravdepodobne prvýkrát v histórii výroby detskej obuvi, keď výrobca uvádza takúto rozmerovú tabuľku, a ja si želám, aby sa tento spôsob rozšíril aj medzi ostatných. Fare prepisuje dejiny. :) ). Siaham po Clevermesse a premeriavam, lebo ako sa hovorí, dôveruj, ale preveruj. Do Clevermessu vkladám šírku 170 mm x 80 mm a čakám na domeranie. Meradlo zapípa. Displej ukazuje 10 mm do dĺžky a -8 mm do šírky, z čoho vyplýva, že obuv podla Clevermessu meria 180 mm x 72 mm, a to je v podstate totožné s rozmermi od výrobcu. Stielka v najširšom bode ma 72 mm a topánky su nosené už pár dní, takže koža už rozhodne stačila povoliť a pri opakovanom meraní mi Clevermess ukazuje do šírky dokonca 73 mm, takže všetko platí a dobrý pocit ostáva.

20180522_200743

 

 

 

 

 

 

20180522_201211

 

 

 

 

 

 

20180522_201504

 

 

 

 

 

 

Pružnosť posúďte sami z fotiek, podrážka je všade rovnako tenká, ak aj výrobca uvádza pod patou 1 mm drop, je to pravdepodobne spôsobene iba logom Fare, ktoré je vložené do podrážky práve v oblasti päty.

20180522_201253

 

 

 

 

 

 

 

20180522_201325

 

 

 

 

 

 

20180522_201306

 

 

 

 

 

 

20180522_200507

 

 

 

 

 

 

Musím povedať, ze je vidieť poctivú prácu,  úsilie, ktoré bolo do dizajnu vložené, jediný slabší bod vidím v pomerne veľkom priestore pre členok, keď šnurovanie nemusí stačiť na zafixovanie topánky na nohe, ale dá sa to riešiť ďalším párom dierok bližšie k členku.

Fare je, zdá sa, konečne aj bare. Pohrali sa aj s logom pre tento typ obuvi, v logu okrem názvu výrobcu  svieti i písmenko B. Efektné. Čo poviete?

20180522_201559

Můj pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Domácí senzomotorický kobereček versus kořenový koberec RootyRUG.

Asi v roce 2014 byl světu přestavený první kobereček, který narušoval monotónnost rovných domácích povrchů. Krátce na to, se na sociálních sítích začaly objevovat obrázky doma vyrobených RootRUGů. Je to úžasné. Mohlo by se zdát, že je to konkurence pro profesionálně vyrobený kořenový koberec, ale opak je pravdou. Domácí kořenové koberečky potvrdily, že to, s čím přišla česká firma Rooty se uchytilo a dává lidem význam. To, že postupně vznikají ke každému dražšímu výrobku lacinější alternativy je normální. Nejprve byl iPhone, potom přišel Android. Příkladů se najde nespočet. Lidé si mohou vybrat. V případě „home – made“ senzomotorických koberečků je to jen o kreativitě a zručnosti otce či matky a dostupných „věciček“, které umístíme na povrch koberce.

Ale pozor na ty „věcičky“.

Můj pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Můj domácí pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Jeden z prvních originálních RootyRUGů už doma máme, ale i tak jsem se pokusila o výrobu jednoho svého. Lákalo mě udělat to jinak, než to má RootyRUG. Byla jsem nadšená. Co se nenašlo doma našlo se v Řempu. Padl na to materiál v ceně cca 500 Kč (kobereček, hrubý provaz, víčka z lahví, korkové zátky, dřívka, nepotřebné části z dětské plastové stavebnice, dřevěná kolečka na záclony a lepidlo). Chtěla jsem ho mít co nejpestřejší. Ovšem nejsem úplně zdatný kutil, a tak realizace trochu drhla, ale za tři hodiny jsem měla hotovo. Poradila jsem si. Přece matka musí zvládnout takovouto úlohu. Vždyť to dělá pro své děti.

Když to uviděl manžel, těžko to rozdýchával. „Doufám, že to zůstane jen v dětském pokoji“ povídal. Děti přijaly koberec s radostí. Trochu mi také pomáhaly. Hned druhý den mi z něho začaly odpadávat vrchní plastové části. Lehce se odkopávaly. Lepila jsem je tavnou pistolí. Potom povolil i přilepený provaz. Věci, které jsem přišila držely dobře. Při vysávání se mi podařilo opět něco utrhnout. Některé věci jsem poté ještě raději přišila.

Tak u nás na pár měsíců sloužily dva senzomotorické typy koberečků zároveň. RootyRUG byl stále stejný, kam se položil, tam zůstal ležet, neposouval se. Ten domácí byl takový zmuchlaný, rohy se ohýbaly, když byl na dlažbě-podkluzoval. Když děti běhaly po domě, často po něm uklouzly a spadly. Při výrobě jsem neměla vhodný koberec, který by držel na místě. Co mě nejvíce vyplašilo bylo, že ty nalepené/odlepené „věcičky“ zajímaly malé děti. Pár krát se stalo, že jsem v poslední chvíli vyndala z úst malého děvčátka stavebnici nebo zbytky lepidla z tavné pistole. Můj domácí výtvor šel z domu pryč. Nechtěla jsem mít na svědomí zdraví dětí mé kamarádky.

Kdybyste něco takového vyráběli, myslete hlavně na bezpečnost, všechno ostatní je druhořadé.

  1. Použijte koberec, který bude držet na místě.
  2. Lepší je přišít než lepit. Přesto, že je to fyzicky náročnější. Tvrdé předměty raději dopředu předvrtat vrtačkou.
  3. Šití musí být natěsno, aby předměty nebyly volné, jinak se pohnou.
  4. Použijte raději větší předměty, kdyby náhodou odpadly a dítě je dalo do úst, neudusí se. Počítejte s tím, že k vám přijde cizí dítě…
  5. Chemopren je silné lepidlo, ale obsahuje toxické látky i po vyschnutí. Tavná pistole nelepí silně a lepící materiál je také škodlivý. Sama nemám spolehlivý typ na lepidlo.

Můj závěr.

Dnes už máme tři děti, a tomu nejmenšímu je rok, právě začíná chodit a všechno rádo ochutnává. Přikláním se k prvnímu řešení, a to je RootyRUG. Po RootyRUGu se mu chodí výborně, i když neobsahuje všechny možné hrboly pro nohu, je stále pestrý, nerovný, drsný, a hlavně bezpečný, jak má být. RootyRUG existuje i v cenově výhodné verzi Basic za 1990 Kč a může se klidně vystavit i v obývacím pokoji.

gebrauchte_Kinderschuhe

Odmítání obuvi z druhé ruky je návod na velmi špatné řešení

gebrauchte_KinderschuheÚkolem tohoto článku je co nejsrozumitelněji vysvětlit problematiku použité (dětské) obuvi a přesvědčit čtenáře, že její odmítání není dobrým řešením pro většinu rodičů, samotné děti i pro planetu Zemi. Určitě se mi nechce publikovat článek postavený na nějakém klišé. Ostatně, na klišé stavějí spíše ti, kteří proti použité obuvi vystupují, používajíce v zásadě dva argumenty: škodlivost takové obuvi z důvodu prošlapání nebo vyšlapání a z důvodu hygienického.

Pojďme se na tyto dva argumenty podívat blíže:

  1. Hygiena

Riziko, že si domů z bazarové obuvi něco přinesete, tu samozřejmě je. Ale je tu také řešení v podobě dezinfekčních prostředků. Obuv, která není vyrobená z kůže, je v drtivé většině pratelná, takže přidáním dezinfekčního prostředku se zbavíte breberek stejně jako z oblečení. Prát se dá občas i kožená obuv. A v rámci rodiny snad hygienický problém ani nemusíme řešit. Zároveň bych ráda poukázala na mýtus hygienické nezávadnosti nové obuvi. Převážná část zvláště kožené obuvi je totiž hygienicky závadná. (Proto tu máme určité zákony a vyhlášky na ochranu dětí do tří let.) Už z důvodu místa jejího vzniku (země třetího světa, kde se vyrábí při nízkých nákladech a zdraví pracovní síly nikdo neřeší) a způsobu zpracování kůže si při jejím obutí koledujeme o problém. Jen mizivá část kožené obuvi při dovozu do EU prochází kontrolou. Takže z tohoto pohledu má nošená obuv svoji výhodu. Část škodlivých látek si už odnesly nohy předchozího majitele. Tím, že ji před následným použitím vyperete, urychlíte odbourání škodlivých látek. (Já osobně jsem z tohoto důvodu vyprala i nové kožené boty z Aliexpressu.) Bohužel, s nezávadností mívají problém i seriózní evropští výrobci dětské obuvi, stačí zapátrat v archívu německého časopisu Oekotest nebo na stránkách Rapexu a byli byste vážně překvapeni, jaké karcinogeny a alergeny najdete v obuvi svých dětí. Z tohoto pohledu se mi breberky, na které zabere běžně dostupná dezinfekce obuvi, zdají jako úplná neviňátka.

  1. Vyšlápnutí, neboli narušení funkčnosti obuvi

V převážné většině má spíše bota schopnost zdeformovat dětskou nohu (alespoň tak to naznačuje realita a výzkum) než noha botu. V tom vidím ten velký rozpor. Z úst stejného odborníka na dětskou obuv mám možnost slyšet tyto dvě věci současně: Dětská obuv deformuje dětské nohy. Dětská obuv se nemá dědit, protože každé dítě si ji nějak individuálně vyšlápne. Otázka také zní, jak dokáže vyšlápnout obuv dítě, které váží 12 kg a nosí ji 2-3 měsíce na pár hodiny denně. Z mojí zkušenosti má použitá obuv i svoje výhody. Pokud je nová obuv tuhá, pár týdnů jí často pomůže k žádoucí pružnosti. A druhý nositel si ušetří nepřirozenou námahu při jejím rozhýbání. Toto všechno si zasluhuje minimálně prostor a čas k přemýšlení, než někdo vyřkne ortel konzumní smrti nad použitou dětskou obuví. Proč bychom měli bez přemýšlení vyhodit obuv, která je ještě plně funkční a v určitých případech má oproti nové i výhody?

Dokážu plně pochopit, že protiargumentace přichází ze strany výrobců i prodejců. Otázkou je, proč takto vehementně vystupují proti použité obuvi ortopedi nebo fyzioterapeuti. Proč se stejným zápalem nevysvětlují veřejnosti škodlivé účinky těsných kalhot na pohybový aparát dětí. Bylo by skutečně přínosné, kdyby bazarové dětské obuvi dali trochu víc šancí na život, protože jim může být úplně jedno, kolik se nové obuvi prodá nebo neprodá. Právě oni mohou být těmi, kdo rodičům s nižšími příjmy pomohou zorientovat se v této problematice. Stále tu totiž bude hromada rodičů, kteří budou kupovat použitou obuv. Ale pokud v nich budou odborníci živit myšlenku na její škodlivost, budou ještě navíc žít s výčitkami svědomí a bez návodu, jak vybírat použitou obuv, který by jim přitom odborníci mohli dát. A minimalizovat tak škody způsobené opravdu obnošenou nebo hygienicky nevhodnou obuví. Kdyby se však dokázali „povznést“ nad tento mýtus.

KVALITNÍ NÁVOD NA VÝBĚR POUŽITÉ OBUVI

Jak tedy vypadá kvalitní návod na výběr použité obuvi? Nikdo ho nikdy nesestavil (odborníci přece nebudou propagovat něco tak strašného jako je bazarová obuv), přece se však o to pokusím. Můžeme se inspirovat radami Wielanda Kinze, který jako jeden z mála otevřeně říká, že používání obuvi z druhé ruky je ekonomické a ekologické a dává návod na to, co si má člověk při jejím nákupu zkontrolovat. V jeho očích je to PODRÁŽKA. Obuv nesmí být ošoupaná na jedné straně, musí stát rovně. (Pokládám si otázku, zda dítě, které dva měsíce nosí nové boty a párkrát v nich pořádně přibrzdí na odrážedle, nemá stejný problém..) A je tu ještě britská dětská pediatrička Tracy Byrne, která v použité obuvi také nevidí konec světa. V zásadě tvrdí to samé, pokud použitá obuv splní žádoucí vlastnosti jakými je pružnost, velikost, vázání, stélky, pokud je možné ji vyprat nebo jinak vydezinfikovat a na podrážkách nejsou stopy viditelného opotřebení a nošení, hurá na ně.

Já osobně radím ještě několik dalších věcí: Je dobré zkontrolovat profil podrážky vevnitř, přejet si prsty po stélce, jestli nenahmatáte prohlubně. Pokud jsou prohlubně přímo v podrážce, obuv je nepoužitelná. Pokud jsou prohlubně ve stélce, je potřebné vyměnit stélky, Pokud suché zipy nahoře nedrží, je možné je nechat vyměnit. Pokud opatková část jeví známky „vytahání“, sešlapání, pak raději obuv nebrat. Toto jsou, podle mě, ty nejdůležitější části obuvi, kde může nastat problém. Z pohledu barefootové obuvi jsou šance koupit plně funkční dětskou obuv ještě vyšší. Jednak je povědomí o nadměrku u matek preferujících toto obouvání vyšší, takže mění obuv po kratší době, jednak tu nehrozí velké riziko prošlápnutí podrážky (nemá kam) nebo vydření zespodu (objevila by se díra a obuv by byla tak či tak neprodejná).

Na závěr ekologický povzdech.

Planetu Zemi si půjčujeme od svých dětí. Jako matku mě mrazí při pomyšlení, že už každá čtvrtá mořská ryba má v těle mikroplasty a my je na dovolené u moře s chutí sníme. (To jen na ukázku, kam spějeme.)

http://zpravy.idnes.cz/mikroplasty-more-studie-jidlo-clovek-dw8-/zahranicni.aspx?c=A170125_105329_zahranicni_ert

Nepotřebujeme podporovat výsadby stromů prostřednictvím zakoupené obuvi nebo podporovat evropskou výrobu (určitě můžeme, ale to je až druhý krok). V prvé řadě bychom se měli chovat co nejvíc ekologicky v běžném životě. Proč bez hlubšího zamyšlení zavrhujeme obuv, která má potenciál plnohodnotně nám posloužit, ušetřit naše peníze a přírodu zároveň?

Ještě jednou tedy zopakuju: mně se to zdá jako návod na velmi špatné řešení.

Zdroj obr.: www.kinderfuesse.com

living-kitzbuehel-klett-leder-tp_1851716462215933396f

Living Kitzbühel

Papučky Living Kitzbuhel sme kupovali ako obuv na von, aj keď sme mali obavy, či obstoja, keďže sú to oficiálne papučky.

Majú však gumovú podrážku a sú kožené, preto sme to riskli.

A musím povedať, že sme urobili dobre. Obstáli veľmi dobre, dcérka si ich veľmi obľúbila, krásne sa jej v nich chodilo, podrážka vydrží normálne používanie. Na jar opäť kúpime tieto. Sú veľmi kvalitné, s inými papučkami napríklad sa to nedá porovnať. Precízne ušité, kvalitný materiál, krásny tvar pre dlhšie palčeky (dcérka má palčeky výrazne dlhsie ako ostatné pršteky, v iných topánočkách má problém, lebo buď ju tlačí palček, alebo jej je topánočka voľná, ak berieme dostatočný nadmerok pre palčeky) a normálne širokú nôžku. Naimpregnované vydržali i vlhko. Dajú sa porovnať s inými semišovými topánočkami a cena je super oproti iným barefootovým značkám.

Takže vrelo odporúčam.

Sandra

http://eshop.nohynaboso.cz/kategorie-produktu/obuv/living-kitzbuhel/

Zdroj:  http://www.thepodiatrygroup.com.au/

Môj škôlkar chodí po špičkách. Mám dôvod na paniku?

 

Pokiaľ ste čítanie tohto článku začali pozretím si videonahrávky malého princa Georga, predviedol vám rozkošnú detskú cupitavú chôdzu po špičkách, typickú pre dieťa jeho veku, neznamenajúcu nič viac než to, že to dieťaťu pôsobí momentálnu radosť. Žiaľ, pre mnohých rodičov sa tento typ chôdze stáva nočnou morou. A to v prípadoch, keď ich dieťa odmieta chodiť inak,  prípadne po upozornení zmení štýl chôdze iba na chvíľu a po pár krokoch opäť prestáva zapájať päty. Koľko detí má tento problém, je ťažko odhadnúť.  Časť detí chodí trvale po špičkách zo známych dôvodov, ako sú porucha autistického spektra, mozgová obrna alebo svalová atrofia,  stále viac detí však trávi svoj čas na špičkách z dôvodov, ktoré odborníkom nie sú známe. Je nutné sa znepokojovať, pokiaľ takto chodí dieťa, ktoré nemá žiadne iné viditeľné problémy a blíži sa k školskému veku? Ortopédi, podiatri a fyzioterapeuti tvrdia, že sústavná chôdza po špičkách sa skôr či neskôr prejaví na zdraví detí. Najčastejšie sa uvádzajú ortopedické komplikácie, zmeny na svaloch, skrátenie Achillovej šľachy, poruchy rovnováhy, nemotornosť, riziko pádu, chôdza s vytočenými končatinami, obmedzená hybnosť členkov a bolesť nôh. Preto sa odporúča chôdzu po špičkách konzultovať s odborníkom, zvlášť po treťom roku života dieťaťa.

Ako sa postupuje ďalej?

Najčastejší spôsob, ktorý odborníci skúšajú na úpravu chôdze po špičkách, býva použitie pevnej obuvi,  ortéz či iných viac-menej mechanických pomôcok vrátane nočných dláh.

Pokračovanie článku najdete tu

"Nešťastná" noha

Prababička z Afriky

 "Nešťastná" nohaNedávno jsem vedla dialog se dvěma fyzioterapeutkami zároveň. E-mailový s nizozemskou fyzioterapeutkou – spoluautorkou studie srovnávající nohy obyvatel Malawi a Holanďanů – a s českou na sociální síti. Bavily jsme se o jedné ploché černošské noze, na kterou měly tyto dvě fyzioterapeutky zcela opačný názor. Holanďanka Niki tvrdila, že noha na obrázku je zdravá, majitele nebolí a také z hlediska rozložení tlaků při chůzi bylo vše v pořádku. Takových nohou bylo mezi obyvateli Malawi velmi mnoho (ne-li většina). Česká fyzioterapeutka argumentovala poznatky z učebnice anatomie a kineziologie, nohu za zdravou nepovažovala a nakonec se mnou náhle ukončila diskusi, aniž si vyžádala zdroj a večer si studii v klidu přečetla. (Stojí za to si ji přečíst. Naznačuje, že Afričané umí své nohy, na rozdíl od lidí z Evropy, používat.)

Z této zkušenosti pro mě vyplývá několik věcí:

1. Zdánlivě nemocné může být překvapivě zdravé v jiné části světa (Evropy).

2. Dva odborníci mají vždy alespoň tři názory na jeden problém (starý vtip, ale výstižný a aktuální).

3. Pokud má někdo v Čechách ploché nohy a nebolí ho, buď má vysoký práh bolesti, nebo jeho prababička pocházela z Afriky . Ta moje se jmenovala Lucy.

Zdroj:

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/

https://en.wikipedia.org/wiki/Lucy_(Australopithecus)

Fotohttp://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/

lababy-pink_6+

Držáky na ponožky LaBaby

Držiak na ponožky je skvelý vynález! Som veľmi rada, že sme si ho kúpili. Bola to veľká úlava, neriešiť celý deň naťahovanie neposlušných ponožiek na nôžky. Každá mamička určite veľmi ocení.

Viera

Držiak na ponožky, pančušky je naozaj super vynalez, neverila som, ze dcerke ponozky vydrzia, par krat sa snazila ponozky stiahnut, ale vzdala to. teraz si zacala stahovat ciapku:-)

Michaela

Maximalne spokojny zakaznik … no kazdemu mozem len odporucat tieto drziak na ponožky, pančušky …bez nich ponozka na nohe nevydrzala ani 3 minuty a teraz to drží na neuverenie …. vsetkym maminkám mozem len odporucit.

Žofia

RootyRUG_Dite si hraje

Základem zdravých a aktivních dětských nohou je …

 Když jsem začínala projekt Nohynaboso, byla jsem plná plánů.

Věřila jsem, že když má člověk myšlenku, ostatní přijde samo. S elánem jsem se vrhla do propagace myšlenky chůze naboso zejména u dětí. Do budování informativního webu a vůbec prvního e-shopu v ČR, který by rodičům malých dětí nabízel jinou obuv. Obuv ovlivňující pohyb nohou co nejméně. Po několika letech v „byznysu s dětskou obuví“ jsem moudřejší o pár podstatných věcí.

1.Výrobci minimalistické obuvi považují dětského zákazníka za okrajovou záležitost. Znamená
to pro ně mnohem více práce za míň peněz.

2. Revoluce ve změně myšlení u tradičních výrobců dětské obuvi se, bohužel, nechystá ještě pár let. (Bude muset přijít tlak trhu, který je přesvědčí. Předtím však budou muset procitnout rodiče a hledat něco jiné, než co leží v regálech.)

3. Vznikají sice malí nadšení výrobci obuvi (kteří procitli po narození vlastních dětí a nenašli, co hledali v obchodech s obuví), ale jejich nabídka je malá, často obuvnicky nedomyšlená anebo s krátkou životností. Čest výjimkám.

Suma sumárum – zatím bída a většina dětí se jěště pár let bude mačkat v něčem, co právě bude
k mání a vydrží aspoň jednu sezónu.

Též jsem si uvědomila ( i díky desítkám e-mailů od vás), že situace opravdu není dobrá – každého třetího rodiče pronásleduje realita propadlých kotníků a téměř každého druhého plochonoží u vlastního dítěte. Ale co se dá dělat v krajině, ve které je bosé dítě vnímáno s pohoršením a celý půlrok, tzn. od října do března, se chodit bosky venku ani moc nedá (pokud člověk nechce být potahován sociálkou,…)? Kde je povědomí o dalších možnostech práce s nohama (kromě výměny obuvi) mizivé? Další věc, která mi nedávala spát, byl fakt, že mnozí odborníci kvůli typu povrchů nedoporučují ani chůzi bosky doma (věčný spor ortopedů a fyzioterapeutů).

RootyRUG

Hlodalo to ve mně víc a víc, až jsem se dopracovala k tomu, že je nutné otevřít další vrátka. Koncept nerovného povrchu v domácím prostředí. Přírodu, respektive všechny ty mechanoreceptory, šlachy a drobné svaly v nohou, neobelžeme. Přímá a soustavná stimulace chodidel povrchem, které mají bosonohé kultury dostatek, ale nám fatálně chybí, si musí najít svůj prostor. Nerovnosti jsou prostě pro lidskou nohu nezbytné.

Pokud vás zajímá, jak se mi daří to vše realizovat, podívejte se na partnerský web www.rootyrug.cz. Jestliže se vám tato myšlenka zdá „ulítlá“, vězte, že již byla vyzkoušena fyzioterapeuty a velice kladně přijata i jejich pacienty. A pokud se podaří alespoň trošku snížit počet nepřirozeně „placatých“ nožiček a vpadlých kotníčků, bude to veliká věc.

Pro připomenutí uvádím svůj oblíbený citát od Christiana Larsena: „Základem zdravých a aktivních dětských nohou je chůze naboso, vhodná obuv a cílevědomé cvičení. “ Alespoň tam, kde větší část roku lidé potřebují boty a více sedí než chodí bosi. Nebo vůbec chodí.“

Livie and Luca LondonBootred

Více než obuv dětem pomůže dostatek pohybu a správná životospráva

Rozhovor s Jitkou Baďurovou z Fakulty technologické UTB ve Zlíně

Ing. Jitka Baďurová, PhD., působí jako odborná asistentka na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíne, kde se v rámci postgraduálních studií specializovala na obouvání a faktory způsobující zdravotní komplikace nohou dětí. Její profese jí dává prostor dívat se na dětskou obuv jinak, než rodič, lékař nebo prodavač obuvi a my vám v rozhovoru s ní nabízíme jiný pohled.

Paní Baďurová, určité období jste věnovala výzkumu v oblasti dětské obuvi a zároveň vad nohou u dětské populace. K jakým závěrům jste dospěla?

Děti jsou velmi citlivé. Sama, jako matka, máte jistě zkušenost, že když jste byla na mateřské, vaše nálada se okamžitě přenesla na miminko. Později zase, aniž byste před dětmi řešili nějaké problémy, děti vždy vycítily, že něco není v pořádku. Psychologové to formulují, že dítě dýchá
a nasává informace celým povrchem těla. Bylo by tudíž naivní si myslet, že dětská noha je tohoto fenoménu ušetřena. Z biologie víme, že kosti dětí jsou více chrupavčité, protože rostou. To je další „nebezpečí“ pro dětskou nohu, protože omezování nohou tvarem obuvi může růstu nohy bránit, anebo formovat její tvar. Nějaký závěr z těchto slov? Každý člověk, tzn. i dítě má nohu nějak jinak zformovanou, neexistuje žádný standard, se kterým bychom mohli nohy srovnávat a ani mezi sebou je srovnávat příliš nelze. Obuv naopak vyrábíme ve standardizovaných velikostech, vybrat tedy správnou obuv na nohu našeho dítěte je věc těžká!
Velikosti se standardizují na základě hromadného měření délek  a obvodů prstních kloubů nohou dětské populace. Jedno z posledních měření bylo provedeno doktorkou Šťastnou na konci minulého století, které ale pro standardizaci velikosti obuvi nebylo použito.

Pokračování tu.

Prednaska naboso Kampa Praha

Recenze na přednášku

 Myšlenka přivést Janku na Mělník, uspořádat zde její přednášku, se mi v hlavě usadila krátce po prvních narozeninách mé dcery. S jejími prvními krůčky jsem se tak jako každá matka začala intenzivně zabývat otázkou, jaké boty jí pořídit. Měla jsem nějakou představu, cítila jsem, že nejlepší pro ni je, bude-li co nejdéle bez bot. Závěr léta se však blížil, potřeba mít pro dcerku boty byla ze dne na den tu. Naštěstí mám kamarádku, jejíž dcera je jen o pár měsíců starší, než je ta má. Věděla jsem od ní o Jance a o jejích webových stránkách, které jsem celé přečetla. Janky pohled je mi velice blízký. Toužila jsem se zúčastnit i její přednášky, vidět na vlastní oči všechny ty možné i nemožné dětské botičky, především ale poznat tu statečnou ženu, která svou činností vstupuje v ČR na pole téměř neorané. Jelikož pro mne nebylo možné se dostat na žádnou z Jančiných pražských přednášek, řekla jsem si, že když nemůže Mohamed k hoře, bude muset hora k Mohamedovi. Pracuji jako dobrovolník v místním rodinném centru. Denně v něm potkávám celou řadu rodičů a dětí. Mám tedy možnost vidět, jaké boty děti většinou nosí. Tento fakt byl dalším silným impulsem pro to Janku na Mělníku představit. Jsem velice ráda, že jsem se k tomuto kroku odhodlala. Přes veškerou komplikovanost dopravního spojení, přes vzdálenost, která Mělník a České Budějovice dělí, Janka nezaváhala mé pozvání přijmout. Během naší komunikace a během našeho setkání byla vždy milá a vstřícná. Přednáška se vydařila a myslím, že spokojenost byla na všech stranách. Janku si přišlo poslechnout krásných dvacet účastníků, což je na poměry našeho maloměsta slušné číslo. Přednáška byla inspirativní a domnívám se, že většině ze zúčastněných přinesla řadu nových a zajímavých informací týkajících se jak chůze na boso tak obouvání. Jance bych chtěla ještě jednou velice poděkovat za to, že k nám dorazila. Zároveň bych jí chtěla popřát hodně energie a sil do všeho, co dělá. Určitě to má smysl!