Archiv pro rubriku: O nohách

V této části se dozvíte něco o nohách.

Můj pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Domácí senzomotorický kobereček versus kořenový koberec RootyRUG.

Asi v roce 2014 byl světu přestavený první kobereček, který narušoval monotónnost rovných domácích povrchů. Krátce na to, se na sociálních sítích začaly objevovat obrázky doma vyrobených RootRUGů. Je to úžasné. Mohlo by se zdát, že je to konkurence pro profesionálně vyrobený kořenový koberec, ale opak je pravdou. Domácí kořenové koberečky potvrdily, že to, s čím přišla česká firma Rooty se uchytilo a dává lidem význam. To, že postupně vznikají ke každému dražšímu výrobku lacinější alternativy je normální. Nejprve byl iPhone, potom přišel Android. Příkladů se najde nespočet. Lidé si mohou vybrat. V případě „home – made“ senzomotorických koberečků je to jen o kreativitě a zručnosti otce či matky a dostupných „věciček“, které umístíme na povrch koberce.

Ale pozor na ty „věcičky“.

Můj pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Můj domácí pokus o výrobu senzomotorického koberečku

Jeden z prvních originálních RootyRUGů už doma máme, ale i tak jsem se pokusila o výrobu jednoho svého. Lákalo mě udělat to jinak, než to má RootyRUG. Byla jsem nadšená. Co se nenašlo doma našlo se v Řempu. Padl na to materiál v ceně cca 500 Kč (kobereček, hrubý provaz, víčka z lahví, korkové zátky, dřívka, nepotřebné části z dětské plastové stavebnice, dřevěná kolečka na záclony a lepidlo). Chtěla jsem ho mít co nejpestřejší. Ovšem nejsem úplně zdatný kutil, a tak realizace trochu drhla, ale za tři hodiny jsem měla hotovo. Poradila jsem si. Přece matka musí zvládnout takovouto úlohu. Vždyť to dělá pro své děti.

Když to uviděl manžel, těžko to rozdýchával. „Doufám, že to zůstane jen v dětském pokoji“ povídal. Děti přijaly koberec s radostí. Trochu mi také pomáhaly. Hned druhý den mi z něho začaly odpadávat vrchní plastové části. Lehce se odkopávaly. Lepila jsem je tavnou pistolí. Potom povolil i přilepený provaz. Věci, které jsem přišila držely dobře. Při vysávání se mi podařilo opět něco utrhnout. Některé věci jsem poté ještě raději přišila.

Tak u nás na pár měsíců sloužily dva senzomotorické typy koberečků zároveň. RootyRUG byl stále stejný, kam se položil, tam zůstal ležet, neposouval se. Ten domácí byl takový zmuchlaný, rohy se ohýbaly, když byl na dlažbě-podkluzoval. Když děti běhaly po domě, často po něm uklouzly a spadly. Při výrobě jsem neměla vhodný koberec, který by držel na místě. Co mě nejvíce vyplašilo bylo, že ty nalepené/odlepené „věcičky“ zajímaly malé děti. Pár krát se stalo, že jsem v poslední chvíli vyndala z úst malého děvčátka stavebnici nebo zbytky lepidla z tavné pistole. Můj domácí výtvor šel z domu pryč. Nechtěla jsem mít na svědomí zdraví dětí mé kamarádky.

Kdybyste něco takového vyráběli, myslete hlavně na bezpečnost, všechno ostatní je druhořadé.

  1. Použijte koberec, který bude držet na místě.
  2. Lepší je přišít než lepit. Přesto, že je to fyzicky náročnější. Tvrdé předměty raději dopředu předvrtat vrtačkou.
  3. Šití musí být natěsno, aby předměty nebyly volné, jinak se pohnou.
  4. Použijte raději větší předměty, kdyby náhodou odpadly a dítě je dalo do úst, neudusí se. Počítejte s tím, že k vám přijde cizí dítě…
  5. Chemopren je silné lepidlo, ale obsahuje toxické látky i po vyschnutí. Tavná pistole nelepí silně a lepící materiál je také škodlivý. Sama nemám spolehlivý typ na lepidlo.

Můj závěr.

Dnes už máme tři děti, a tomu nejmenšímu je rok, právě začíná chodit a všechno rádo ochutnává. Přikláním se k prvnímu řešení, a to je RootyRUG. Po RootyRUGu se mu chodí výborně, i když neobsahuje všechny možné hrboly pro nohu, je stále pestrý, nerovný, drsný, a hlavně bezpečný, jak má být. RootyRUG existuje i v cenově výhodné verzi Basic za 1990 Kč a může se klidně vystavit i v obývacím pokoji.

Zdroj:  http://www.thepodiatrygroup.com.au/

Môj škôlkar chodí po špičkách. Mám dôvod na paniku?

 

Pokiaľ ste čítanie tohto článku začali pozretím si videonahrávky malého princa Georga, predviedol vám rozkošnú detskú cupitavú chôdzu po špičkách, typickú pre dieťa jeho veku, neznamenajúcu nič viac než to, že to dieťaťu pôsobí momentálnu radosť. Žiaľ, pre mnohých rodičov sa tento typ chôdze stáva nočnou morou. A to v prípadoch, keď ich dieťa odmieta chodiť inak,  prípadne po upozornení zmení štýl chôdze iba na chvíľu a po pár krokoch opäť prestáva zapájať päty. Koľko detí má tento problém, je ťažko odhadnúť.  Časť detí chodí trvale po špičkách zo známych dôvodov, ako sú porucha autistického spektra, mozgová obrna alebo svalová atrofia,  stále viac detí však trávi svoj čas na špičkách z dôvodov, ktoré odborníkom nie sú známe. Je nutné sa znepokojovať, pokiaľ takto chodí dieťa, ktoré nemá žiadne iné viditeľné problémy a blíži sa k školskému veku? Ortopédi, podiatri a fyzioterapeuti tvrdia, že sústavná chôdza po špičkách sa skôr či neskôr prejaví na zdraví detí. Najčastejšie sa uvádzajú ortopedické komplikácie, zmeny na svaloch, skrátenie Achillovej šľachy, poruchy rovnováhy, nemotornosť, riziko pádu, chôdza s vytočenými končatinami, obmedzená hybnosť členkov a bolesť nôh. Preto sa odporúča chôdzu po špičkách konzultovať s odborníkom, zvlášť po treťom roku života dieťaťa.

Ako sa postupuje ďalej?

Najčastejší spôsob, ktorý odborníci skúšajú na úpravu chôdze po špičkách, býva použitie pevnej obuvi,  ortéz či iných viac-menej mechanických pomôcok vrátane nočných dláh.

Pokračovanie článku najdete tu

RootyRUG_Dite si hraje

Základem zdravých a aktivních dětských nohou je …

 Když jsem začínala projekt Nohynaboso, byla jsem plná plánů.

Věřila jsem, že když má člověk myšlenku, ostatní přijde samo. S elánem jsem se vrhla do propagace myšlenky chůze naboso zejména u dětí. Do budování informativního webu a vůbec prvního e-shopu v ČR, který by rodičům malých dětí nabízel jinou obuv. Obuv ovlivňující pohyb nohou co nejméně. Po několika letech v „byznysu s dětskou obuví“ jsem moudřejší o pár podstatných věcí.

1.Výrobci minimalistické obuvi považují dětského zákazníka za okrajovou záležitost. Znamená
to pro ně mnohem více práce za míň peněz.

2. Revoluce ve změně myšlení u tradičních výrobců dětské obuvi se, bohužel, nechystá ještě pár let. (Bude muset přijít tlak trhu, který je přesvědčí. Předtím však budou muset procitnout rodiče a hledat něco jiné, než co leží v regálech.)

3. Vznikají sice malí nadšení výrobci obuvi (kteří procitli po narození vlastních dětí a nenašli, co hledali v obchodech s obuví), ale jejich nabídka je malá, často obuvnicky nedomyšlená anebo s krátkou životností. Čest výjimkám.

Suma sumárum – zatím bída a většina dětí se jěště pár let bude mačkat v něčem, co právě bude
k mání a vydrží aspoň jednu sezónu.

Též jsem si uvědomila ( i díky desítkám e-mailů od vás), že situace opravdu není dobrá – každého třetího rodiče pronásleduje realita propadlých kotníků a téměř každého druhého plochonoží u vlastního dítěte. Ale co se dá dělat v krajině, ve které je bosé dítě vnímáno s pohoršením a celý půlrok, tzn. od října do března, se chodit bosky venku ani moc nedá (pokud člověk nechce být potahován sociálkou,…)? Kde je povědomí o dalších možnostech práce s nohama (kromě výměny obuvi) mizivé? Další věc, která mi nedávala spát, byl fakt, že mnozí odborníci kvůli typu povrchů nedoporučují ani chůzi bosky doma (věčný spor ortopedů a fyzioterapeutů).

RootyRUG

Hlodalo to ve mně víc a víc, až jsem se dopracovala k tomu, že je nutné otevřít další vrátka. Koncept nerovného povrchu v domácím prostředí. Přírodu, respektive všechny ty mechanoreceptory, šlachy a drobné svaly v nohou, neobelžeme. Přímá a soustavná stimulace chodidel povrchem, které mají bosonohé kultury dostatek, ale nám fatálně chybí, si musí najít svůj prostor. Nerovnosti jsou prostě pro lidskou nohu nezbytné.

Pokud vás zajímá, jak se mi daří to vše realizovat, podívejte se na partnerský web www.rootyrug.cz. Jestliže se vám tato myšlenka zdá „ulítlá“, vězte, že již byla vyzkoušena fyzioterapeuty a velice kladně přijata i jejich pacienty. A pokud se podaří alespoň trošku snížit počet nepřirozeně „placatých“ nožiček a vpadlých kotníčků, bude to veliká věc.

Pro připomenutí uvádím svůj oblíbený citát od Christiana Larsena: „Základem zdravých a aktivních dětských nohou je chůze naboso, vhodná obuv a cílevědomé cvičení. “ Alespoň tam, kde větší část roku lidé potřebují boty a více sedí než chodí bosi. Nebo vůbec chodí.“

Před létem naboso

Čekání na klenbu nožní 2

Pozitivní příklady jsou potřeba jako sůl a jeden z nich mi nabídla paní, která se na mě obrátila na jaře, abych jí pomohla rozhodnout se, jak dál s nožkami jejího synka. Synek ve věku necelých 4 let dostal ještě na podzim ortopedickou obuv, protože měl podle ortopeda plochonoží 4. stupně. Spolu jsme probrali pozitiva chůze naboso, podstatu minimalistické obuvi a ona se po samostatném zvážení rozhodla vyloučit ortopedickou obuv minimálně na období léta a vsadit kartu na přirozenější metody. Od té, kterou měl syn předepsanou a udělanou na míru, ji odrazoval zejména fakt, že v ní měl chlapeček stlačené prsty, což je jeden z rizikových faktorů vzniku ploché nohy a neohebnou podrážku. A tak malého „přezula“ do bosé obuvi (oba páry obuvi, které obouval, znám a mám vyzkoušené, jsou to tenkopodrážkové extrémně ohebné a širokošpičkové typy bez podpory klenby), malý také velmi mnoho času trávil naboso venku (tráva, chodníky, kamení, kůra,…) i doma. Na podzim se mi paní připomněla a její experiment měl překvapující účinky na klenby jejího syna. Před ním i po něm si udělala otisky chodidel a ty jí prozradily, což vizuálně i sama zpozorovala. Na nožkách se začaly ukazovat klenby. Následkem větší aktivity ve střední části chodidel a volných palců nožičky pravděpodobně ztratili část tuku (i nožičky hubnou, jako každá jiná část těla) a svaly posílily. Na otiscích jsem si všimla i lepšího postavení palců, zejména levého. Stav nožiček se tedy podle toho nezhoršil, ale zlepšil. Máte doma nějaký podobný příběh? Napište.

Před létem naboso

Před létem naboso

Po létě naboso

Po létě naboso

 

 

Nohy naboso v lese

Co by rodiče měli vědět o ploché noze, vtáčení špiček, ohnutých nohách a botách pro děti

Je toho hodně, co by měli rodiče malých dětí vědět. Přehledných a důvěryhodných informací v oblasti vývoje dětských nožiček je však někdy poskromnu. Proč jdou nožičky do O, do X, proč nejsou rovné, co jim dělá dobře? Proč jsou chodidla pořád ještě plochá? Velká část rodičů si klade otázku, co je ještě v pořádku a co už ne. Panuje přesvědčení, že nožky je třeba nějak „formovat“, a to nejlépe co nejdříve a zejména s pomocí ortopedických pomůcek. A tak vysoké procento dětí po tříleté preventivní prohlídce končí u ortopeda a následně s ortopedickými vložkami v botách. A možná, že jenom chybí trpělivost a důvěra v to, že naše děti porostou správně… Pokud se chcete dozvědět víc o tom, jak dětské nohy rostou a co budete pozorovat v nejbližších několika letech u svých dětí od pasu dolů, doporučuji, abyste si pozorně přečetli Staheliho text nazvaný „Co by rodiče měli vědět o ploché noze, vtáčení špiček, ohnutých nohách a botách pro děti“.

Lynn Staheli

  • významný dětský ortoped
  • emeritní profesor University of Washington
  • autor 85 odborných studií a 16 knih
  • nositel ocenění za celoživotní dílo od Pediatric Orthopaedic Society of North America (Severoamerické dětské ortopedické společnosti)
  • zakladatel organizace Global-HELP, která poskytuje bezplatně zejména rozvojovým zemím informace o péči o zdraví a pomáhá zpřístupňovat lékařské poznatky po celém světě. Viz www.global-help.org nebo www.orthobooks.org

Jeho výzkum v oblasti vývojových odchylek v dětství prokázal, že stavy, jako je flexibilní plochá noha, vtáčení špiček a nohy do O, představují běžné odchylky, které lze vyřešit bez léčby. Tyto poznatky významně přispěly k menšímu používání zbytečných neefektivních a nepříjemných pomůcek, jako jsou korekční boty, noční dlahy a ortézy.

Toto je publikace Global-HELP a její volné šíření není dovoleno. Výjimka byla udělena Jance Tóthové, která publikaci přeložila do češtiny. Všechny jazykové verze je možné najít zde: http://global-help.org/products/what_parents_should_know_about_flatfeet_intoeing_bent_legs_and_shoes_for_children/

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Může chůze naboso v životě dětí chybět?

Fakt, který odrazuje rodiče od toho, aby svoje děti nechali chodit doma naboso, je ten, že moderní povrchy jsou tvrdé. Naše chodidla jsou však inteligentní: pokud jim v tom nebrání tlustá podrážka, informují mozek o charakteru povrchu,a  tím chrání svého majitele, protože svaly pracují na tvrdém povrchu ostražitěji. Vhodné je nahradit domácí obuv protiskluzovými ponožkami. K tomuto kroku už ostatně přistoupily mnohé mateřské školy v zahraničí, například v Lichtenštejnsku nebo v Rakousku. Zjistilo se totiž, že dětské nožičce je v bačkůrce příliš teplo, vlhko a těsno. Problémem mohou být rovné povrchy, které skutečně působí monotónně a chodidla na nich nemají dostatek vjemů. Je proto nutné vyhledávat situace, kdy je možné chodit bosky po pestrých a nerovných površích, čímž chodidla rozvíjejí svoji citlivost a schopnost reagovat. Léto naboso by se zejména pro vlastníky zahrad a jejich děti mohlo stát pravidlem. Děti přirozeně svá chodidla stimulují při chůzi po rozházených hračkách a polštářích, všimli jste si toho? Dobrou pomůckou může být i balanční prkno nebo podložka, bedýnka plná ořechů, šišek,  kamínků, korkových zátek, i rozpoznávání předmětů chodidly se zavázanýma očima. V Německu proběhl pokus, jehož se zúčastnilo 19 žáků první třídy. Ti dvakrát týdně 45 minut po dobu pěti týdnů prováděli různá cvičení s chodidly. Ukázalo se, že u těchto žáků došlo ke zlepšení citlivosti chodidel, senzomotoriky a koordinace. Chůze naboso tudíž nemůže v životě dětí chybět.

nohynaboso_bosi bezec_01

Proč je běhání naboso zdravé – část čtvrtá

Článek byl převzat z www.jujutsu.cz se souhlasem autora.

V tomto posledním díle si řekneme jaká kritéria by měl každý zvážit při výběru bot a poté si shrneme základní pravidla při běhu naboso. Pojďme však nejdříve na zmiňované boty….

Běh naboso – bosý

Ačkoliv tu celou dobu hovořím o běhu naboso, ve skutečnosti bych doporučil běhat naboso pouze v terénu, který dobře znáte. (Dobře udržovaná) písečná pláž, silnice, apod, kde je minimální šance, že dojde ke zranění. Navíc se mi zvláště ze začátku stávalo, že jsem byl ke konci již tak utahaný, že jsem sotva vlekl nohy a pak docházelo k nehodám, kdy jsem škbrtnul prsty o povrch, což není zrovna zkušenost, o kterou bych příliš stál a i vám přál. Proto radši obujte něco, co vás ochrání od zranění. Nemluvě o tom, že roky chráněná kůže na nohách není uzpůsobena na běhání v terénu….

Běh naboso – pneumatika

Tarahumarští běžci, kteří jsou známi tím, že dokázali vyhrát ultramaratony i ve velice prosté obuvi (většinou se jednalo o sandály, kde za podrážku posloužila část vyřazené pneumatiky z automobilu). Jelikož však nejsem až takový fanoušek běhu naboso, nemám s touto formou obuvi vlastní zkušenosti.

Běh naboso – Obuv

Každý, kdo vážně uvažuje o tomto stylu běhání musí při výběru vhodné obuvi zvážit několik kritérií.

1. Typ obuvi

  • Prsťáky (Five Fingers, Inov-8 Evo Skin,..) – Jak již název napovídá, jde o obuv, která je asi nejblíže myšlence běhání naboso. Věrně kopíruje nohu včetně prstů, takže noha reaguje velice přirozeně na kontakt s povrchem. Patří mezi nejlehčí obuv z níže uvedených. Mezi další výhody patří veliká ohebnost, odolná (pozor, neplést s tvrdou) podrážka, ochrana prstů, věrná imitace bosé nohy, která umožní botě doslova „splynout“ s chodidlem. Osobně mám s tímto typem obuvi nejlepší zkušenosti. Nevýhodou je, že díky podrážce, která vám umožňuje „cítit“ terén a tak být stabilnější, vám také „umožňuje“ cítit veškeré výčnělky (šišky, větší kamínky, apod.). Dá se to vydržet, zvláště když to berete jako nezbytný bonus v podobě akupresury.
  • „Přátelské k chodidlu“ (Huaraches, mocs, Vivo Barefoot Evos, Feelmax, Merrell Barefoot, New Balance Minimus, atd.) – Jedná se o boty s designem vycházejícím z mokasín a obuvi tarahumarských indiánů v Mexiku. Jsou také velice pružné, mají pevnou podrážku, dobře anatomicky tvarovené a velice vzdušné.
  • Obuv s rovnou/plochou podrážkou (minimální vzorek, připomínající retro tenisky, ve kterých běhal například Emil Zátopek) – I v tomto případě se jedná o velice pružnou obuv s protiskluzovou podrážkou, většinou designované ve stylu retro. Mají lehce zvednutou oporu kotníku.
  • Obuv s tlustou podrážkou (minimální vzorek, ale tlustá podrážka a celkově odtlumená bota) – Nejsem si jistý, jestli tento typ obuvi stále ještě spadá do kategorie běhání „naboso“. Nicméně umožňuje došlap přes přední část nohy a proto ji tu pro úplnost ponechme. Podrážka má minimálně 2 centimetry, takže tlumí většinu nerovností terénu. Výhodou těchto bot je, že nemají tolik zvednutou oporu v oblasti kotníku, jako je tomu v předchozích typech.

2. Způsob došlapu Jeden z nejdůležitějších pravidel běhání naboso je možnost běhat přes špičku a ne přes patu. Pakud máte v obuvi patu zvednutou, hůře se vám poběží přes špičku, protože musíte více vypnout nohu. Pro jednoduchost si tuto kategorii rozdělíme na dvě skupiny: Nula (pata není vůbec zvednutá) a Jedna (pata je mírně zvednutá) – 0,6 cm a více.

3. Váha Čím méně bota váží, tím jste blíže běhání naboso. To je logické. Menší váha však také obvykle znamená menší ochranu chodidla před zraněním (viz komentář ohledně šišek a malých kamínků) a pravděpodobně i trvanlivost. Opět pro lepší orientace rozdělíme váhu bot na Ultralehké (do 120 gramů) a Lehké (do 340 gramů)

Ukážeme si nyní několik základních typů a výrobců v tabulce, ať vidíte, že existují i jiné firmy než Vibram se svými prsťáky 😉 Naleznete tu tak modely firmy Nike, New Balance, Mizuno, Asics, Puma, Saucony či Adidas. Boty jsou řazené od těch nejlehčích a nejvíce “core” bot pro běhání naboso až po ty, které se také používají na běh “naboso”, ale…no dejme tomu, že aspoň umožňují běh přes špičku. Osobně se zajímám hlavně o první třetinu níže uvedeného seznamu.

Prsťáky / Způsob došlapu – Nula/ Váha – Ultralehké

Prsťáky / Způsob došlapu – Zero / Váha – Light

„Přátelské k chodidlu“ / Způsob došlapu – Nula / Váha – Ultralehké

„Přátelské k chodidlu“ / Způsob došlapu – Nula / Váha – Lehké

„Přátelské k chodidlu“ / Způsob došlapu – Jedna / Váha – Lehké

Obuv s rovnou/plochou podrážkou / Způsob došlapu – Nula / Váha – Lehké

Obuv s rovnou/plochou podrážkou / Způsob došlapu – Jedna / Váha – Ultralehké

Obuv s rovnou/plochou podrážkou / Způsob došlapu – Jedna / Váha – Lehké

Obuv s tlustou podrážkou / Způsob došlapu – Nula / Váha – Lehké

Obuv s tlustou podrážkou / Způsob došlapu – Jedna / Váha – Ultralehké

Obuv s tlustou podrážkou / Způsob došlapu – Jedna / Váha – Lehké

Základní pravidla běhu

Jak jsme si vysvětlili v předchozích dílech, běhání naboso vyžaduje zcela jinou techniku běhu. Na rozdíl od běhání v botách, kdy si můžeme dovolit díky odtlumeným botám běhat přes patu i na tvrdém povrchu, zde musíme běhat přes špičku, což však neznamená dopadat nejdříve na prsty (které primárně slouží jako stabilizátory), ale na vnější přední stranu chodidla a poté se „naroluje“ zbytek chodidla. Pata by se prakticky neměla celou dobu dotknout země. To vyžaduje i zapojení jiných svalů v oblastí holeně, než je tomu v případě běhaní v botách a proto vás ze začátku bude bolet hlavně tato část nohou.

Uvolněte kotník, aby se chodidlo přirozeně dotknulo země a „přistálo“ s pomocí pružné klenby. Je prokázáno, že běh naboso působí příznivě i na klenbu nohy, kterou během posiluje a klenba se tak zvedá nahoru.

Soustřeďte se na to, že běh musí být snadný, plynulý a hladký. Délka kroku bude o cca 1/3 kratší. Je to přirozené, neboť již nebudete natahovat nohy před sebe, abyste našlápli přes patu. Těžiště se sníží o pár centimetrů, čímž umožníte tělu být při dopadu měkčí.

Ze začátku běhejte tak 1/3 obvyklé délky. Nejde ani tak o to, že byste to neuběhli, ale o to, že se musíte naučit úplně jinou techniku běhu. Zkuste překonat své ego a skutečně si dejte pouze třetinu. Druhá varianta je, že si dáte třetinu „naboso“ a zbytek cesty se přezujete to obvyklých běžeckých bot. Osobně to však nedoporučuji, protože se opět vrátíte k předchozí technice běhu, která je určená pro boty a ne pro běhání naboso. Berte to tak, že se učíte úplně novou sportovní aktivitu a proto začínejte pomalu, ale pravidelně. Překvapivě rychle zjistíte, že už při třetím-pátém pravidelném běhu jsou bolesti pryč a vy dosahujete stejných časů jako tomu bylo v botách, ale s menším úsilím.

Po doběhu doporučuji krátký strečink lýtkového svalu stejně tak jako stehen, zad, paží a krku. Ve sprše doporučuji co nejteplejší proud vody, který vám uvolní namáhané svaly a případně si poté promasírovat a namazat (hlavně v začátcích) svaly nějakou masážní mastí (např. koňská mast, která svaly dále prohřeje a uvolní) hlavně lýtkový sval.

Osobně mám také dobré zkušenosti s BCAA kyselinami, které urychlují regeneraci svalů, takže zvláště ze začátku, a pokud nedáte na doporučení a zaběhnete si stejnou trasu jakou obvykle běháte v botách, pak vám BCAA kyseliny umožní následující den aspoň chodit 😉

Pár tipů na závěr

  • Pokud poskakujete nahoru a dolu jako jo-jo, příliš mnoho pružíte v kolenou.
  • Pokud vás bolí v kříží, pravděpodobně jste příliš nakloněni dopředu.
  • Při seběhu z kopce se snažte o co nejdrobnější kroky, jako byste stáli na otáčející se kládě ve vodě a snažíte se na ní udržet.
  • Při běhu do kopce si plně vychutnáte výhody běhu naboso. První se dotkne povrchu špička, která odpruží a vytáhne vás do dalšího kroku jako píst dobře fungujícího motoru.
  • Při běhu na rovince se snažte maximálně uvolnit všechny svaly kromě těch, které v tom kterém okamžiku potřebujete zapojit. Nejčastější chyba při běhu je ztuhnutý kotník i celé chodidlo (jak je člověk zvyklý z bot, které tuto celou oblast nohy zpevní jako v sádře), takže za chvíli došlapujete v jednom okamžiku na celé chodidlo . Uvolněte kotník a budete překvapeni, jak přirozeně chodidlo „naváže kontakt“ se zemí a položí se do stopy.
  • Běh má být relaxací a ne dřinou. Pokud se běh změní v dřinu, něco je špatně….pokrčte kolena, narovnejte záda a dívejte se přímo dopředu. Běhejte tak, abyste byli schopni hovořit…a vychutnat si okolní přírodu. Tohle není štvanice.

Mějte neustále na paměti tarahumarské přísloví:

Nepřestal jsi běhat, protože jsi starý, ale jsi starý, protože jsi přestal běhat “.

Přeji Vám hodně zdaru.

Jarda

Zdroj:

Vivobarefoot Breatho recenze 05

Proč je běhání naboso zdravé – část třetí

Článek byl převzat z www.jujutsu.cz se souhlasem autora.

V tomto díle uzavřeme teoretickou část věnovanou biomechanice běhání a vysvětlíme si (konečně), proč je lepší pro naše nohy běhat naboso. A jako v předchozím díle i zde budu plně citovat část knihy Born to Run.

POSLEDNÍ NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA:

Dokonce Alan Webb říká: „Lidé jsou konstruováni tak, aby běhali bosí.“ Než se Alan Webb stal největším americkým mílařem, byl jen obyčejným studentem prvního ročníku s plochýma nohama a příšernou formou. Přesto si středoškolský trenér všiml jeho potenciálu a začal Alana měnit – bez přehánění – od hlavy k patě. „Předtím jsem míval problémy se zraněními a bylo jasné, že za to může má biomechanika,“ řekl mi Webb. „Začali jsme proto se cvičeními na posílení chodidla a zvlášť s chůzí naboso.“ Web mohl sledovat, jak se mu chodidlo mění přímo před očima. „Měl jsem ploché nohy a velikost dvanáct, teď mám devítku nebo desítku. Jak sílily svaly nohy, oblouk chodidla se zvedal.“ Díky cvičení naboso měl Webb rovněž méně potíží se zraněním, takže mohl dostatečně trénovat, a nakonec vytvořil rekord USA na míli a v roce 2007 zaběhl na 1500 m nejrychlejší čas na světě.

„Běhání naboso patří už roky k mé tréninkové filozofii,“ říká doktor Gerard Hartmann , irský fyzioterapeut, který funguje coby všemocný čaroděj ze země Oz pro nejlepší světové dálkové běžce. Paula Radcliffeová nikdy neběží maratón bez toho, že by nejdříve navštívila doktora Hartmanna, a své nohy do jeho rukou svěřili i titáni jako Haile Gebrselassie a Khalid Khannouchi . Doktor Hartmann celá desetiletí s odporem pozoroval explozí ortopedických a stále složitěji strukturovaných běžeckých bot.

„Oslabení svalstva nohy je nejčastější příčinou zranění a my jsme za posledních pětadvacet let dovolili, aby nám nohy významně zeslábly,“ říká doktor Hartmann. „Pronace se stala takřka sprostým slovem, a přitom se jedná o přirozený pohyb nohy. Noha by měía mít pronaci.“ Abyste zjistili, co vlastně pronace znamená, zujte si boty a proběhněte se po příjezdovce. Na pevném povrchu se vaše chodidla rychle odnaučí návykům z bot a automaticky se přepnou do sebeobranného módu. Zjistíte, že nohu kladete na vnější hranu chodidla, a pak jí mírně kroutíte od malíčku k palci, dokud není chodidlo v rovině. Tomu se říká pronace – drobný pohyb absorbující náraz, který umožňuje nártu konat svou funkci.

Avšak v sedmdesátých letech začaly velmi respektované hlasy vyjadřovat pochybnosti o celém pohybu chodidla. Doktor George Sheehan , kardiolog, jehož eseje o kráse běhu z něho udělaly filozofického krále maratónů, přišel s domněnkou, že výrazná pronace může být příčinou tzv. běžeckého kolena. Měl pravdu a zároveň se hluboce, hluboce mýlil. Abyste dosáhli přehnané pronace, musíte dopadnout na patu. A na patu můžete dopadnout jen tehdy, je-li pod ní vycpávka. Obuvnické firmy nicméně na Sheehanovo volání do zbraně střelhbitě zareagovaly a vytvořily monstrózně vycpané a překonstruované boty , které veškerou pronaci odstranily .

„Jenže jakmile zablokujete přirozený pohyb,“ vysvětluje doktor Hartmann, „ovlivníte nepříznivě i další věci. Prováděli jsme studie a zjistili jsme, že skutečné biomechanické problémy mají jen dvě až tři procenta populace. Kdo tedy používá všechny ty ortopedické vymoženosti? Kdykoli někomu nasadíme jakýkoli nápravný aparát, vytvoříme nové problémy, protože řešíme potíže, které ve skutečnosti neexistují.“ V šokujícím článku z roku 2008 se časopis Runners World přiznal, že nechtěně klamal své čtenáře, když doporučoval korekční obuv pro běžce s problémy s plantární fascií: „Poslední výzkumy však ukázaly, že stabilní obuv pravděpodobně neulevuje potížím s plantární fascií, ale naopak může symptomy zhoršovat.“

„Stačí se lépe podívat na architekturu chodidla,“ vybízí doktor Hartmann. Vypracujte si výkres vlastní nohy a objeví se před vámi zázrak, který se technici snaží po staletí napodobovat. Střed vašeho chodidla představuje klenbu, nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Kouzlo klenby spočívá v tom, že čím větší je na ni vyvíjen tlak, tím je odolnější. Čím více na ni tlačíte, tím těsněji se její prvky semknou. Žádný kameník hodný tohoto označení by nikdy nevložil podpěru pod klenbu. Podepřete ji, a celou strukturu oslabíte. Prvky klenby ze všech stran tvoří vysoce flexibilní struktura ze šestadvaceti kostí, třiatřiceti kloubů, dvanácti šlach a osmnácti svalů, přičemž se celá napíná a povoluje jako visutý most odolávající zemětřesení.

„Obout na nohy boty je totéž jako dát je do sádry,„ tvrdí doktor Hartmann. „Máte-li nohu v sádře, během šesti týdnu svaly atrofují o čtyřicet až šedesát procent. Cosi podobného se stane s vaším chodidlem, je-li uvězněno v botě.“ Odvádí-li obuv svou práci, šlachy ztuhnou a svaly se scvrknou. Chodidlo je stvořeno pro práci podtlakem. Nechte ho zlenivět – a zkolabuje, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil právě Alan Webb. Procvičujte jej a prohne se do oblouku jako duha.

„Pracoval jsem s více než stovkou nejlepších keňských běžců , a jedno měli společné: úžasnou elasticitu chodidla, “ pokračuje doktor Hartmann. „Nejméně do sedmnácti let totiž běhali bosí.“ Doktor Hartmann je dodnes přesvědčený, že nejlepší rada týkající se prevence zranění, kterou kdy slyšel, pocházela od trenéra prosazujícího „běhání naboso v orosené trávě třikrát týdně“.

Doktor Hartman přitom není jediný profesionální poskytovatel zdravotní péče propagující „bosou doktrínu“. Podle doktora Paula W. Branda , primáře rehabilitace ve Veřejné nemocnici v louisianském Carville a profesora chirurgie na lékařské fakultě Louisianské státní univerzity, se můžeme všech běžných neduhů nohou zbavit během jediné generace tím, že zujeme boty. Doktor Brand už v roce 1976 poukazoval na to, že takřka všechny případy v jeho čekárně – kuří oka, puchýře, kladívkové prsty, ploché nohy, zborcené klenby – se nevyskytují v zemích, kde většina lidí chodí bosá. „Ten, kdo chodí bos, dostává neustálý tok informací o povrchu, po němž se pohybuje, a o své vazbě na něj,“ tvrdil doktor Brand, „zatímco noha v botě pospává uvnitř neměnného prostředí.“

Obliba běhání naboso stále vzrůstala. Bohužel místo aby bitvu za svalnatá chodidla vedli lékaři, stával se z ní takřka třídní boj, v němž proti sobě stáli podiatři a jejich vlastní pacienti. Obhájci bosých nohou jako doktoři Brand a Hartmann byli stále vzácní, zatímco tradiční podiatrický názor nadále viděl lidské chodidlo jako „omyl přírody“, nedokončenou práci, kterou lze vždy vylepšit lehkým zásahem skalpelu a ortopedickým přetvařováním. Tato pokřivená mentalita našla svůj dokonalý odraz v Příručce pro opravy běžců Sepsal ji doktor Murray Weisenfeld, významný sportovní podiatr, stala se ve své době jednou z nejprodávanějších knih zabývajících se péčí o nohy a začíná temným prohlášením: „Lidské chodidlo nebylo původně určeno k chůzi, natož pak pro běh na dlouhé vzdálenosti.“ K čemu tedy bylo chodidlo podle Příručky určeno? Tak zaprvé k plavání („Současná noha se vyvinula z ploutví prapůvodních ryb, a tyto ploutve směřovaly dozadu.„) a za druhé ke šplhu („Chodidlo umožňovalo tvorovi sedět na větvi, aniž spadl.“). A dál…?

Dál jsme se podle podiatrického popisu evoluce zastavili ve vývoji. Zatímco zbytek našich těl se dokonale přizpůsobil pevné zemi, jediná jejich součást, kterou jsme se této země skutečně dotýkali, zůstala pozadu. Mozky a ruce se nám vyvinuly natolik, že zvládáme jemné neurologické operace, naše chodidla však nepřekonala éru paleolitu. „Lidská noha se ještě plně nepřizpůsobila zemi,“ hořekuje Příručka. „Dobře vyvinutou nohou byla obdařena jen část populace.“

Kdo jsou tedy ti šťastlivci se správně vyvinutýma nohama? Vlastně snad ani neexistují. „Příroda ještě neuvedla ve známost svůj plán na dokonalou moderní nohu běžce,“ napsal doktor Weisenfeld. „Dokud se taková noha neobjeví, moje zkušenost říká, že máme všichni poměrně vysokou pravděpodobnost nějakého zranění.“ Příroda možná nezveřejnila své výkresy, ale to některým podiatrům nebránilo přijít s vlastními návrhy. A byla to právě přemíra sebevědomí a přesvědčení, že čtyři roky studia podiatrie mohou nahradit miliony let přirozeného vývoje, co vedlo k raketovému nárůstu počtu operací v sedmdesátých letech.

„Ještě před několika lety se běžecké koleno řešilo operativně,“ přiznává doktor Weisenfeld. „Moc to nefungovalo, protože pak bylo při běhu nutné používat pružné obinadlo.“ Pacienti po operaci obvykle zjistili, že se ostrá bolest změnila v doživotní zohavení. Bez chrupavky v koleni už nikdy nemohli běhat bez bolesti. Ani přes bohaté zkušenosti podiatrie s pokusy přelstít přírodu Příručka oprav běžců nedoporučovala posilování chodidel. Nabízela jen obinadla, ortopedické vložky nebo operaci. Také doktorce Irene Davisové, které nelze v žádném případě upřít odbornost a otevřenost novým věcem, trvalo až do roku 2007, než začala brát běhání naboso vážně, a i pak jenom proto, že ji plně přesvědčil jeden z jejích pacientů. Toho natolik ničily chronické potíže s plantární fascií , že seji pokoušel znecitlivět běháním v botách s velmi tenkou podrážkou . Doktorka Davisová mu vysvětlovala, že je to hloupost, ale on se nevzdal.

„K jejímu překvapení,“ napsal později časopis Biomechanics , „symptomy plantární fascitidy zmizely a pacient mohl v obuvi běhat krátké vzdálenosti.“ „Často se mnohému naučíme,“ přiznává otevřeně doktorka Davisová, „když nás pacienti neposlechnou. Myslím, že vysoký počet onemocnění plantární fascie v téhle zemi souvisí se skutečností, že opravdu nedovolujeme svalům chodidla dělat to, k čemu jsou určeny.“ Uzdravení vzpurného pacienta na ni udělalo takový dojem, že i ona sama začala na procházkách částečně chodit bosa.

Firma Nike nevydělává 17 miliard dolarů ročně proto, že dovoluje nějakým Bosým Tedům určovat trendy. Krátce poté, co se dva její obchodní zástupci vrátili ze Stanfordu se zprávou, že hnutí bosého běhání už zasáhlo i elitní vysokoškolské dráhy, začali u firmy přemýšlet, jak by mohli vydělat na problému, který sami způsobili. Házet epidemii běžeckých zranění na velkou zlou Nike se zdá příliš jednoduché, byla to však skutečně z větší části její chyba.

Firmu založili Phil Knight , běžec z Oregonské univerzity, který byl schopný prodat cokoli, a Bill Bowerman , trenér z Oregonské univerzity, který si myslel, že všechno ví nejlépe. Než se tito dva dali dohromady, moderní běžecká obuv neexistovala. A neexistovala ani většina běžeckých zranění.

Na člověka, který ostatním radil, jak mají běhat, toho Bowerman sám moc nenaběhal. Běhat začal až krátce po padesátce, poté co strávil nějaký čas na Novém Zélandu s Arthurem Lydiardem , otcem kondičního běhu a nejvlivnějším trenérem dálkového běhu všech dob. Lydiard v padesátých letech založil Aucklandský joggingový klub, zaměřený na rehabilitaci lidí postižených infarktem. V té době to byla velmi kontroverzní iniciativa a lékaři byli přesvědčeni, že organizuje masovou sebevraždu. Jenže jakmile si dříve nemocní lidé začali uvědomovat, jak dobře se po týdnech běhání cítí, začali zvát i své manželky, děti a rodiče, aby se k nim na dvouhodinových běžeckých toulkách přidali. Když Bili Bowerman v roce 1962 poprvé navštívil Auckland, byly sobotní dopolední Lydiardovy běhy nejmasovější místní akcí. Bowerman se pokusil přidat, jenže byl v tak nemožné formě, že mu musel pomáhat třiasedmdesátiletý stařík po třech infarktech. „Bože, jediné, co mě udrželo naživu, byla naděje, že umřu,“ prohlásil Bowerman později. Domů se však vrátil jako vyměněný člověk a brzy sepsal bestseller, jímž americké veřejnosti odhalil nový svět posedlosti: Joging“. Mezi psaním a trénováním si Bowermann ničil své nervy a manželčinu žehličku pokusy s roztavenou pryží, z níž chtěl vyrobit nový typ obuvi. Pokusy zanechaly stopy na jeho nervovém systému, ale zároveň měl najednou v ruce nejvypolstrovanější botu, jaká kdy spatřila světlo světa. V návalu potměšilé ironie ji Bowerman pojmenoval Cortez – po conquistadorovi Cortésovi, který v Novém světě loupil zlato a vypustil smrtonosnou epidemii neštovic. Bowermanovým dalším krokem se stala obhajoba nového stylu běhání, který se dal provozovat jen v jeho nových botách. Boty Cortez umožňovaly lidem běhat způsobem, jakým to až dosud nebylo bezpečné: s dopadem na kostnatou patu .

Před vynálezem bot s vycpávkami běhali všichni běžci všech dob v podstatě stejně. Jesse Owens, Roger Bannister, Frank Shorter, a dokonce i Emil Zátopek měli při běhu rovná záda, kolena pokrčená a chodidla se jim odrážela pod linií boků . Nic jiného jim ani nezbývalo, protože jediné tlumení nárazů obstarávala komprese jejich nohou a oblast uprostřed chodidla. Fred Wilt ve svém dnes již klasickém textu Jak trénují z roku 1959 popsal techniku více než osmdesáti nejlepších světových běžců: „Přední noha se pohybuje ve vztahu k terénu směrem dolů a dozadu jakoby v ,záběru (nedopadá tvrdě a nenaráží) a terénu se nejdříve dotkne vnější hrana bříška chodidla. Pohyb při běhu pak vyplývá ze sil posunujících těžiště těla…“

Když protetik Van Philips v roce 1984 zkonstruoval moderní protézu pro běžce s amputovanýma nohama, patou ji vůbec neosazoval. Jako běžec, který sám přišel při nehodě na vodních lyžích o nohu pod kolenem, Phillips věděl, že pata je nutná při stoji, ne při pohybu . Jeho „gepardí noha“, tvarovaná do „C“, nahrazuje zdravou nohu tak efektivně, že umožnila Jihoafričanovi Oscaru Pistoriovi, který přišel o obě nohy, soutěžit s nejlepšími světovými sprintery.

Ale Bowerman měl nápad. Možná by se dala získat nějaká vzdálenost, kdybychom stoupali na těžiště. Dejme pod patu kousek pryže, přemýšlel, a můžeme narovnat nohu, přistávat na patu a prodloužit krok. V knize Jogging oba styly porovnával. Časem ověřenému došlapu „na plochou nohu“ přiznával „velkou plochu tlumící dopad a menší namáhavost pro zbytek těla“. Přesto byl přesvědčený, že krok „pata – špička“ je „nejméně namáhavý při běhu na dlouhé vzdálenosti“. Máte-li – samozřejmě – vhodnou obuv.

Bowermann měl vynikající marketing. „Tentýž člověk vytvořil trh pro produkt a poté i produkt jako takový,“ poznamenal jakýsi ekonomický sloupkař v Oregonu. „Je génius, o takových lidech se učí na univerzitách.“ Bowermanův partner, běžec-podnikatel Phil Knight, dohodl výrobu v Japonsku a brzy prodával boty rychleji, než stačily sjíždět z výrobního pásu. „S polstrováním v botách Cortez jsme v olympijském roce 1972 nejspíš nastolili monopol,“ chlubil se Knight. Než se ostatním firmám podařilo novou obuv okopírovat, staly se „Swoosh“ světovou mocností.

Potěšený reakcí na svou amatérskou konstrukci popustil Bowerman uzdu kreativitě. Uvažoval o vodotěsné obuvi vyrobené z rybích kůží, nakonec však tento nápad opustil ještě na rýsovacím prkně. Místo toho přišel s obuví LD-100 Trainer , která měla podrážku tak širokou, že připomínala talíř. Bowerman předpokládal, že tato obuv úplně zamezí pronaci, přehlédl však skutečnost, že nebude-li mít běžec dokonale rovná chodidla, rozevlátá pata mu nohu vykloubí. „Místo stabilizace docházelo k zesílení pronace a zraněním chodidel i kotníků,“ napsal v Bowermanově životopise bývalý běžec z Oregonu Kenny Moore. Bota měla běžci poskytnout dokonalý dlouhý krok, jenže fungovala jen v případě, kdy měl takový dokonalý krok už předtím. Když si Bowerman uvědomil, že místo předcházení úrazům je způsobuje, musel se vrátit zpět a u pozdějších verzí patu zúžit.

Na Novém Zélandu mezitím zaskočený Arthur Lydiard sledoval, co to z Oregonu proudí do celého světa, a přemýšlel, o co se to jeho přítel snaží. Ve srovnání s Bowermanem byl Lydiard velmi dobrý běžec a stratég. Trénoval řadu olympijských vítězů a držitelů světových rekordů a vytvořil tréninkový program, který dodnes zůstává takzvaným zlatým standardem. Lydiard měl Billa Bowermana rád a jako trenéra ho respektoval, jenže… Dobrotivý bože! Co to prodává za krámy?

Lydiard věděl, že všechny ty řeči o pronaci jsou jen marketingové obezličky. „Když průměrného člověka jakéhokoli věku požádáte, aby se zul a proběhl po chodbě, takřka u všech zjistíte, že při pohybu chodidel u nich není patrná žádná pronace ani supinace,“ protestoval Lydiard. „Boční pohyby kotníků se objeví až poté, co se lidé obují do těchto běžeckých bot, protože konstrukce většiny z nich mění přirozený pohyb chodidla.“ „Běhali jsme v plátěnkách,“ pokračuje Lydiard. „Neměli jsme problémy s plantární fascií, neznali jsme pronaci ani supinaci, možná jsme si o hrubé plátno tu či onde trochu odřeli kůži, když jsme běželi maratón, ale obecně vzato jsme s nohama potíže neměli. A když teď zaplatíte několik set dolarů za nejmodernější běžecké boty, stejně nebudete mít záruku, že si nepřivodíte zranění v té či jiné podobě.“

Nakonec začal pochybovat i Bowerman. Jak firma Nike vrhala na trh ohromující množství různé obuvi a každoročně měnila modelovou škálu jen proto, aby měla co prodávat, Bowerman cítil, že jeho původní snahu o výrobu poctivé obuvi vytěsňuje nová ideologie, kterou bylo možné shrnout do dvou slov: vydělat peníze. V dopise kolegovi přiznal, že Nike „distribuuje spoustu šuntů„. I jednomu ze zakladatelů Nike tak v uších zněla slova sociologa Erika Hoffera: „Vše velké začíná jako hnutí, mění se to v podnikání a končí jako kšeftaření.“

Bowerman zemřel v roce 2002, kdy se začínalo hnutí bosého běhání vzmáhat, a firma Nike se obrátila na jeho starého učitele, aby zjistila, jestli na těch bosých bláznech něco je. „Samozřejmě!“ odfrkl si údajně Arthur Lydiard.„Když něco podepřete, oslabíte to. Když to budete hodně používat, opět to zesílí… Běhejte bosí a nebudete mít žádné problémy.„ „Boty, které dovolí noze fungovat, jako by byla bosá – to jsou boty podle mého gusta,“ uzavřel Lydiard.

Nike se snažila získat o fenoménu vlastní data. Jeff Pisciotta , vedoucí výzkumník ve sportovních laboratořích Nike, dal na travnatém povrchu dohromady dvacet běžců a nafilmoval je, jak běhají bosí. Když se zaměřil na jejich chodidla, překvapilo ho, co vidí. Místo aby chodidla prostě dopadala na zem jako v botách, chovala se spíš jako zvířata obdařená vlastním myšlením – natahovala se, uchopovala, hledala rovnováhu roztaženými prsty a přistávala opatrně jako labuť na jezeře.

„Je to úžasný pohled,“ řekl mi stále ještě okouzlený Pisciotta. „Člověka napadá, že když si obuje botu, začne ho ta věc částečně ovládat.“ Okamžitě nechal svůj tým sehnat filmové záběry všech existujících kultur bosých běžců, které objeví. „Našli jsme po celém světě skupinky lidí, kteří stále běhají bosi, a zjistili jsme, že během odrazu a dopadu mají výrazně větší rozsah pohybu v chodidlech a více zapojují prsty. Jejich chodidla se stahují, roztahují a snaží se přilnout k podložce, což znamená, že při menší pronaci dosahují lepšího rozložení tlaku.

Tváří v tvář takřka nevyhnutelnému závěru že to, co prodává, je k ničemu, rozhodla se firma Nike změnit přístup. Jeff Pisciotta se stal vedoucím přísně tajného a na první pohled nemožného projektu: najít způsob, jak může obuvnická firma vydělat na bosých nohách. Po dvou letech tvrdé práce byl Pisciotta připraven odhalit svůj mistrovský kousek. Světu ho představil v televizním šotu ukazujícím mnoho bosých sportovců – keňských běžců pádících po prašné cestě, plavců svírajících prsty hranu startovního bloku, gymnastů, brazilských tanečníků, horolezců, zápasníků, mistrů karate a hráčů plážového fotbalu – takže po nějaké době bylo těžké si vůbec vzpomenout na někoho, kdo nosí boty, natož pak proč. Přes obrázky blikala motivační hesla: „Vaše nohy jsou základ! Probuďte je! Posilujte je! Spojte je se zemí… Přirozená technologie dovoluje přirozený pohyb… Sílu vaším nohám.“ Přes plosku bosé nohy je napsáno: „Odsud se odvíjí výkon.“ Až přichází velké finále: za zvuků písně z filmu Tiptoe through the Tulips (Po špičkách mezi tulipány) se vracíme zpět ke Keňanům, kteří teď mají na nohách nový typ tenkých botek. Jsou to nové Nike Free, sportovní tenisky, dokonce tenčí než původní cortezky.

A slogan?

„Běhejte bosí!“

V závěrečném díle tohoto seriálu si popíšeme formy běhu a ukážeme si dostupné boty na trhu.

Zdroj: Born to Run – Zrozeni k běhu, Christopher McDougall, vydala Mladá fronta a.s. v Praze roku 2011, první vydání

nohynaboso_bosi bezec_Tarahumar

Proč je běhání naboso zdravé – část druhá

 Článek byl převzat z www.jujutsu.cz se souhlasem autora.

 NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA č.1: Nejlepší obuv je ta nejhorší

Běžci, kteří obouvají špičkové modely obuvi, mají o 123 procent vyšší pravděpodobnost úrazu než běžci v levných botách. Odhalila to studie doktora Bernarda Martiho, odborníka na preventivní lékařství na Bernské univerzitě ve Švýcarsku. Výzkumný tým doktora Martiho analyzoval 4,358 běžců účastnících se Bernské Grand-Prix, silničního běhu na 9,6 míle. Všichni běžci vyplnili podrobný dotazník, který se zajímal o jejich tréninkové návyky a obuv v předcházejícím roce. Ukázalo se, že 45 procent závodníků se ve sledované době zranilo.

V článku zveřejněném v The American Journal of Sports Medicine v roce 1989 se však doktor Marti svěřil, že ho nejvíce překvapilo, když nejčastěji se vyskytující proměnnou mezi příčinami zranění nebyl povrch, rychlost běhu, počet týdně naběhaných mil nebo „soutěžení při tréninku“. Nebyla to dokonce ani tělesná hmotnost ani součet předcházejících zranění, ale cena obuvi. Běžci v obuvi dražší než 95 dolarů měli dvakrát vyšší riziko zranění ve srovnání s běžci v obuvi s cenou pod 40 dolarů. Následné kontrolní studie vykázaly podobné výsledky. Například zpráva Medicine Science in Sports Exercises v roce 1991 uváděla, že „uživatelé drahých běžeckých bot, které mají údajně více ochranných prvků (např.: „více polstrování nebo korekci pronace”), bývají zraněni výrazně častěji než běžci v levné obuvi (s cenou pod 40 dolarů).”

 Hodně krutý žert: za dvojnásobnou cenu dvojnásobek bolesti.

Trenér Vin Lananna opět osvědčil své bystré oko, protože si tohoto fenoménu všiml už na počátku osmdesátých let. „Jednou jsem pro tým objednal obuv z horního konce cenového žebříčku a během dvou týdnů jsme měli více problémů s plantární fascií a achilovkou než kdykoli v minulosti. Boty jsem proto vrátil a požádal o naše obvyklé levné,“ říká Lananna. „Od té doby jsem vždy objednával levnou obuv. Nejsem skrblík, ale cílem mé práce je, aby moji svěřenci běhali rychle a zůstali zdraví.”

NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA Č. 2: Noha je nepřekonatelná

Už v roce 1988 doktor Barry Bates, vedoucí laboratoře biomechaniky a sportovního lékařství na Oregonské univerzitě, dal dohromady údaje, z nichž vyplývalo, že obnošené běžecké boty jsou bezpečnější než nové. V článku v Journaf of Orthopadeic – Sport Physical Therapy doktor Bates a jeho kolegové oznámili, že jakmile začínají být boty obnošené, jejich polstrování se ztenčuje, a běžci tak získávají více kontroly nad nohou.

 Jak tedy kontrola nad nohou a žralok na staré křusce souvisejí s nohama bez zranění? Kvůli jedné tajuplné přísadě: strachu. V protikladu k tomu, co byste například od bot Adidas MegaBounce podle jejich názvu očekávali, všechno jejich polstrování nijak nesnižuje nárazy. Je to logické. Náraz působící při běhu na vaše nohy může dosahovat až dvanáctinásobku tělesné hmotnosti, proto je dost naivní předpokládat, že centimetr pryže může nějak zmírnit následky dopadu (v mém případě) více než tuny a čtvrt masa a kostí. Vajíčko také můžete přikrýt třeba kuchyňskou chňapkou, ale když do něj pořádně praštíte kladivem, nepřežije to.

Když E. C. Frederick, tehdejší ředitel výzkumných laboratoří firmy Nike, dorazil v roce 1986 na setkání Americké společnosti pro biomechaniku, odpálil na něm bombu. „Při testování subjektů s měkkou a tvrdou podrážkou,“ prohlásil, „nebyl shledán rozdíl v síle dopadu.” Nebyl shledán rozdíl! „Navíc je zajímavé,“ dodal, „že druhý, propulzivní vrchol ve vertikální reakční síle byl u obuvi s měkkou podrážkou dokonce vyšší“.

Neuvěřitelný závěr: čím vypolstrovanější obuv, tím méně ochrany poskytuje.

Výzkumníci v laboratořích biomechaniky a sportovního lékařství Oregonské univerzity ověřovali stejná zjištění. Ve studii zveřejněné v roce 1988 v Journal of Orthopadeic – Sport Physical Therapy odhalili, že spolu s tím, jak začíná být obuv obnošená a její polstrování tvrdne, běžcova noha se zpevňuje a je méně vratká. Mělo trvat ještě deset let, než vědci přišli s vysvětlením, proč jsou lepší staré boty, které vás jejich výrobci nutí vyhodit a pořídit si místo nich nové. Doktoři Steven Robbins a Edward Waked z McGillovy univerzity v Montrealu provedli sérii pokusů na gymnastech. Zjistili, že čím byla dopadová žíněnka měkčí a vyšší, tím tvrdší přistání u gymnastů naměřili. Lidé totiž instinktivně hledají stabilitu. Když pod nohama cítí měkký povrch, silněji přišlápnou, aby udrželi rovnováhu.

Robbins s Wakedem si ověřili, že běžci dělají totéž. Stejně jako vám automaticky vyletí ruce nahoru, když uklouznete na ledu, vaše nohy instinktivně přidupnou, když pod chodidlem cítí něco měkkého. Běháte-li ve vypolstrovaných botách, vaše chodidla se snaží najít pevný, stabilní podklad a tlačí se skrz, podrážky.

„Dospěli jsme k závěru, že rovnováha a vertikální síla dopadu jsou úzce propojeny,“ napsali výzkumníci z McGillovy univerzity. „Podle našich zjištění v současnosti dostupná běžecká obuv je příliš měkká a polstrovaná, a má-li chránit osoby zabývající se sportem, měla by projít výraznou změnou konstrukce.”

Než jsem se dostal k této studii, nechápal jsem své výsledky z Kliniky běžeckých zranění. Běhal jsem tam a zpátky po plošném siloměru.

Nejprve bosý, pak v supertenkých botách a nakonec v dokonale polstrovaných Nike Pegasus. Při každé změně obuvi se síla dopadu změnila, jenže ne směrem, který jsem očekával. Nejnižší byla při běhu naboso, nejvyšší v botách Nike. Měnil se i můj běžecký styl. Při změně obutí jsem instinktivně kladl nohu jinak. „V botách Pegasus dopadáte výrazně více na patu,“ vysvětlila mi doktorka Irene Davisová.

Svým vlastním jedinečným experimentem se rozhodl teorii dopadu otestovat David Smyntek. Jako běžci a zároveň fyzioterapeutovi se specializací na akutní rehabilitaci Smyntekovi vadilo, že lidé, kteří mu tvrdí, že si má kupovat stále nové boty, jsou titíž, kteří je sami prodávají. V časopise Runner´s World i v jeho místním obchodě s běžeckými potřebami ho neustále přesvědčovali, že boty musí měnit po každých třech až pěti stech mílích. Jak ale bylo možné, že Artur Newton, jeden z největších ultraběžců všech dob, neviděl důvod k výměně svých plátěných tenisek s tenkou gumovou podrážkou, dokud v nich nenaběhal nejméně čtyři tisíce mil? Newton ve třicátých letech nejenom pětkrát zvítězil v závodě Comrades, ale měl dostatečně silné nohy na to, aby ještě v jedenapadesáti zaběhl rekordní čas v závodě na 100 mil z Bathu do Londýna.

Smyntek se proto rozhodl zkusit, jestli se mu podaří Newtona překonat. „Když mám boty sešlapané na jedné straně,“ napadlo ho, „proč bych je prostě nemohl nosit obráceně?“ Tím začal bláznivý pokus. Jakmile se podrážky jeho bot ztenčily na vnější hraně, Dave vyměnil levou za pravou a běhal dál. „Musíte ho chápat,“ vysvětloval Ken Learman, jeden z Daveových kolegů terapeutů. „Dave prostě není průměrný člověk. Je zvědavý, chytrý, jen tak něčím ho neoblafnete. Prostě řekne: „Má-li to být takhle, tak se podíváme, jestli to tak skutečně je.”

Následujících deset let David běhal pět mil denně. Každý den. Když mu došlo, že může pohodlně běhat a mít boty obuté obráceně, začal přemýšlet, jestli vůbec nějakou obuv potřebuje. Nepoužívá-li je způsobem, k němuž byly zkonstruovány, napadlo ho, možná na jejich konstrukci až tak moc nezáleží. Od té doby si kupoval výhradně levné tenisky v neznačkových obchodech.

„Tak se na něho podívejte,“ vybízí Ken Learman. „Běhá víc než většina lidí, boty má obuté obráceně, a přesto nemá žádné problémy. Z toho pokusu jsme se všichni něčemu přiučili. Zjistili jsme, že pokud jde o běžeckou obuv, není všechno zlato, co se třpytí.”