Snuguns modre

Můj guru nemá bačkůrky rád

Ve svém světě zkoumání obuvi jsem na začátku potřebovala někoho, kdo by mě, jak se říká, nakopnul. Když jsem se snažila najít ty nejlepší bačkůrky pro svého syna, několikrát jsem se radila s panem Kinzem. Posílala jsem mu různé typy bačkůrek, ale pokaždé mi odepsal, že oni ty a ty bačkůrky nedoporučují. Tak jsem se ho šokovaně zeptala, jaké bačkůrky on tedy doporučuje! Odpověď zněla: „My nedoporučujeme žádné.“ A mně smysl této stručné odpovědi docházel velmi pomalu. Jak může člověk, který zkoumá zdraví dětských nohou, nedoporučit bačkůrky. Vždyť tu všude slyšíme, jak naše podlahy ničí dětem nohy! Nevěřila jsem mu. Zdálo se mi to absurdní. A proto jsem se ho ptala dále: „A jak to je tedy v Rakousku?“ Trpělivě mi poskytl kontakty na osoby, které mi mohly prozradit více. A tak jsem se obrátila na paní Helen Naffovou z Úřadu zdraví ve Vaduzu v Lichtenštejnsku, která mi potvrdila, že na základě zjištění, že převážná většina dětí nosí malé bačkůrky, se část školek rozhodla přejít na protiskluzové ponožky a všichni – děti, rodiče i učitelé – jsou spokojeni a návrat starých časů nechtějí. Opatrně jsem se jí zeptala, zda jsou spokojeni i ortopedi. Na tuto otázku mi odpověděla, že ortopedi nic proti nemají, protože i oni doporučují chůzi naboso a protiskluzové ponožky k ní mají blíž než kterákoli jiná obuv. Je zjevné, že zde mezi odborníky minimálně vládne neshoda v tom, co opravdu dětským nohám škodí. A že ti, kdo se pravidelně setkávají se stovkami dětských nohou a jejich obuví, rezignovali na představu, že obuv může být něčemu nápomocná. Jedna vlaštovka však jaro nedělá, jak se říká, a proto jsem oslovila paní Alexandru Blutmagerovou z Oblastní zdravotní pojišťovny v Burgerlandu v Rakousku. Tam přešli na podobný projekt a pět mateřských školek zavedlo výlučně protiskluzové ponožky. V dalších 95 školkách si rodiče mohou vybrat, ale jelikož ponožky často končí mokré, rodiče volí bačkůrky. Dvě vlaštovky už jaro znamenat mohou. A nejlepší je, když se uhnízdí a zůstanou celou sezónu. A proto jsem se do Vaduzu obrátila po roce a půl, jestli náhodou ten jejich „ponožkový sci – fi projekt“ neskončil fiaskem. A opravdu neskončil. Paní Naffová mi i po roce a půl odepsala, že jsou stále všichni spokojeni.
Tento svůj příběh tedy končím tím, že můj guru bačkůrky nemá rád a má pro to své důvody, já mám ráda svého gurua, a proto je nemám ráda ani já. Ještě dlouho budeme bojovat s diskusními příběhy o zřícených klenbách způsobených tím, že děti nenosily domácí obuv. Já si spíš myslím, že poučený rodič ví, že chodit doma po linu – ať už obutý nebo bosky – není žádné terno, a o to více bude vyhledávat to, co nám matka příroda původně dala do vínku: chůzi naboso na přírodním povrchu. A o to přece jde, ne?

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *