nohynaboso_bosi bezec_Tarahumar

Proč je běhání naboso zdravé – část druhá

 Článek byl převzat z www.jujutsu.cz se souhlasem autora.

 NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA č.1: Nejlepší obuv je ta nejhorší

Běžci, kteří obouvají špičkové modely obuvi, mají o 123 procent vyšší pravděpodobnost úrazu než běžci v levných botách. Odhalila to studie doktora Bernarda Martiho, odborníka na preventivní lékařství na Bernské univerzitě ve Švýcarsku. Výzkumný tým doktora Martiho analyzoval 4,358 běžců účastnících se Bernské Grand-Prix, silničního běhu na 9,6 míle. Všichni běžci vyplnili podrobný dotazník, který se zajímal o jejich tréninkové návyky a obuv v předcházejícím roce. Ukázalo se, že 45 procent závodníků se ve sledované době zranilo.

V článku zveřejněném v The American Journal of Sports Medicine v roce 1989 se však doktor Marti svěřil, že ho nejvíce překvapilo, když nejčastěji se vyskytující proměnnou mezi příčinami zranění nebyl povrch, rychlost běhu, počet týdně naběhaných mil nebo „soutěžení při tréninku“. Nebyla to dokonce ani tělesná hmotnost ani součet předcházejících zranění, ale cena obuvi. Běžci v obuvi dražší než 95 dolarů měli dvakrát vyšší riziko zranění ve srovnání s běžci v obuvi s cenou pod 40 dolarů. Následné kontrolní studie vykázaly podobné výsledky. Například zpráva Medicine Science in Sports Exercises v roce 1991 uváděla, že „uživatelé drahých běžeckých bot, které mají údajně více ochranných prvků (např.: „více polstrování nebo korekci pronace”), bývají zraněni výrazně častěji než běžci v levné obuvi (s cenou pod 40 dolarů).”

 Hodně krutý žert: za dvojnásobnou cenu dvojnásobek bolesti.

Trenér Vin Lananna opět osvědčil své bystré oko, protože si tohoto fenoménu všiml už na počátku osmdesátých let. „Jednou jsem pro tým objednal obuv z horního konce cenového žebříčku a během dvou týdnů jsme měli více problémů s plantární fascií a achilovkou než kdykoli v minulosti. Boty jsem proto vrátil a požádal o naše obvyklé levné,“ říká Lananna. „Od té doby jsem vždy objednával levnou obuv. Nejsem skrblík, ale cílem mé práce je, aby moji svěřenci běhali rychle a zůstali zdraví.”

NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA Č. 2: Noha je nepřekonatelná

Už v roce 1988 doktor Barry Bates, vedoucí laboratoře biomechaniky a sportovního lékařství na Oregonské univerzitě, dal dohromady údaje, z nichž vyplývalo, že obnošené běžecké boty jsou bezpečnější než nové. V článku v Journaf of Orthopadeic – Sport Physical Therapy doktor Bates a jeho kolegové oznámili, že jakmile začínají být boty obnošené, jejich polstrování se ztenčuje, a běžci tak získávají více kontroly nad nohou.

 Jak tedy kontrola nad nohou a žralok na staré křusce souvisejí s nohama bez zranění? Kvůli jedné tajuplné přísadě: strachu. V protikladu k tomu, co byste například od bot Adidas MegaBounce podle jejich názvu očekávali, všechno jejich polstrování nijak nesnižuje nárazy. Je to logické. Náraz působící při běhu na vaše nohy může dosahovat až dvanáctinásobku tělesné hmotnosti, proto je dost naivní předpokládat, že centimetr pryže může nějak zmírnit následky dopadu (v mém případě) více než tuny a čtvrt masa a kostí. Vajíčko také můžete přikrýt třeba kuchyňskou chňapkou, ale když do něj pořádně praštíte kladivem, nepřežije to.

Když E. C. Frederick, tehdejší ředitel výzkumných laboratoří firmy Nike, dorazil v roce 1986 na setkání Americké společnosti pro biomechaniku, odpálil na něm bombu. „Při testování subjektů s měkkou a tvrdou podrážkou,“ prohlásil, „nebyl shledán rozdíl v síle dopadu.” Nebyl shledán rozdíl! „Navíc je zajímavé,“ dodal, „že druhý, propulzivní vrchol ve vertikální reakční síle byl u obuvi s měkkou podrážkou dokonce vyšší“.

Neuvěřitelný závěr: čím vypolstrovanější obuv, tím méně ochrany poskytuje.

Výzkumníci v laboratořích biomechaniky a sportovního lékařství Oregonské univerzity ověřovali stejná zjištění. Ve studii zveřejněné v roce 1988 v Journal of Orthopadeic – Sport Physical Therapy odhalili, že spolu s tím, jak začíná být obuv obnošená a její polstrování tvrdne, běžcova noha se zpevňuje a je méně vratká. Mělo trvat ještě deset let, než vědci přišli s vysvětlením, proč jsou lepší staré boty, které vás jejich výrobci nutí vyhodit a pořídit si místo nich nové. Doktoři Steven Robbins a Edward Waked z McGillovy univerzity v Montrealu provedli sérii pokusů na gymnastech. Zjistili, že čím byla dopadová žíněnka měkčí a vyšší, tím tvrdší přistání u gymnastů naměřili. Lidé totiž instinktivně hledají stabilitu. Když pod nohama cítí měkký povrch, silněji přišlápnou, aby udrželi rovnováhu.

Robbins s Wakedem si ověřili, že běžci dělají totéž. Stejně jako vám automaticky vyletí ruce nahoru, když uklouznete na ledu, vaše nohy instinktivně přidupnou, když pod chodidlem cítí něco měkkého. Běháte-li ve vypolstrovaných botách, vaše chodidla se snaží najít pevný, stabilní podklad a tlačí se skrz, podrážky.

„Dospěli jsme k závěru, že rovnováha a vertikální síla dopadu jsou úzce propojeny,“ napsali výzkumníci z McGillovy univerzity. „Podle našich zjištění v současnosti dostupná běžecká obuv je příliš měkká a polstrovaná, a má-li chránit osoby zabývající se sportem, měla by projít výraznou změnou konstrukce.”

Než jsem se dostal k této studii, nechápal jsem své výsledky z Kliniky běžeckých zranění. Běhal jsem tam a zpátky po plošném siloměru.

Nejprve bosý, pak v supertenkých botách a nakonec v dokonale polstrovaných Nike Pegasus. Při každé změně obuvi se síla dopadu změnila, jenže ne směrem, který jsem očekával. Nejnižší byla při běhu naboso, nejvyšší v botách Nike. Měnil se i můj běžecký styl. Při změně obutí jsem instinktivně kladl nohu jinak. „V botách Pegasus dopadáte výrazně více na patu,“ vysvětlila mi doktorka Irene Davisová.

Svým vlastním jedinečným experimentem se rozhodl teorii dopadu otestovat David Smyntek. Jako běžci a zároveň fyzioterapeutovi se specializací na akutní rehabilitaci Smyntekovi vadilo, že lidé, kteří mu tvrdí, že si má kupovat stále nové boty, jsou titíž, kteří je sami prodávají. V časopise Runner´s World i v jeho místním obchodě s běžeckými potřebami ho neustále přesvědčovali, že boty musí měnit po každých třech až pěti stech mílích. Jak ale bylo možné, že Artur Newton, jeden z největších ultraběžců všech dob, neviděl důvod k výměně svých plátěných tenisek s tenkou gumovou podrážkou, dokud v nich nenaběhal nejméně čtyři tisíce mil? Newton ve třicátých letech nejenom pětkrát zvítězil v závodě Comrades, ale měl dostatečně silné nohy na to, aby ještě v jedenapadesáti zaběhl rekordní čas v závodě na 100 mil z Bathu do Londýna.

Smyntek se proto rozhodl zkusit, jestli se mu podaří Newtona překonat. „Když mám boty sešlapané na jedné straně,“ napadlo ho, „proč bych je prostě nemohl nosit obráceně?“ Tím začal bláznivý pokus. Jakmile se podrážky jeho bot ztenčily na vnější hraně, Dave vyměnil levou za pravou a běhal dál. „Musíte ho chápat,“ vysvětloval Ken Learman, jeden z Daveových kolegů terapeutů. „Dave prostě není průměrný člověk. Je zvědavý, chytrý, jen tak něčím ho neoblafnete. Prostě řekne: „Má-li to být takhle, tak se podíváme, jestli to tak skutečně je.”

Následujících deset let David běhal pět mil denně. Každý den. Když mu došlo, že může pohodlně běhat a mít boty obuté obráceně, začal přemýšlet, jestli vůbec nějakou obuv potřebuje. Nepoužívá-li je způsobem, k němuž byly zkonstruovány, napadlo ho, možná na jejich konstrukci až tak moc nezáleží. Od té doby si kupoval výhradně levné tenisky v neznačkových obchodech.

„Tak se na něho podívejte,“ vybízí Ken Learman. „Běhá víc než většina lidí, boty má obuté obráceně, a přesto nemá žádné problémy. Z toho pokusu jsme se všichni něčemu přiučili. Zjistili jsme, že pokud jde o běžeckou obuv, není všechno zlato, co se třpytí.”

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *