nohynaboso_bosi bezec_03

Proč je běhání naboso zdravé – část první

Článek byl převzat z www.jujutsu.cz se souhlasem autora.

V tomto článku si řekneme základní informace o běhání naboso. Jelikož se v rámci studia bojových umění zajímám i o všemožné způsoby jak zlepšit kondici a být připraven (nejen) na sebeobranou situaci, přirozeně jsem narazil i na toto téma. Zpočátku jsem byl docela nedůvěřivý…přeci jenom běhat bos či bez odtlumených bot se mi zdálo jako hazard s koleny a kotníky. Jenže pak jsem si o tom začal shánět více materiálů…a co více, sám si i zaběhnul prakticky naboso a musím říci, že to něco do sebe má. Absolutně žádné bolesti kolen či kotníků, noha se přirozeně přizpůsobovala terénu a běh samotný byl snadnější a stabilnější. Na druhou stranu však musím říci, že mne druhý den bolely svaly, o kterých jsem ani netušil, že je mám. Ale to už patří k věci.

Jelikož o tomto stylu běhání koluje mnoho mýtů a nepravdivých informací, rozhodl jsem se zpracovat materiály, které jsem dosud nalezl a nabídnout vám je k posouzení.

Než se pustím do samotného článku, rád bych ještě zdůraznil několik bodů:

  • Běh na boso vyžaduje zcela jinou techniku běhu. Není možné sundat boty a běhat stejným způsobem.
  • Tento článek není o propagaci určitého typu obuvi, respektive jeho výrobce, ale pouze o výhodách a nevýhodách běhu naboso.
  • Tento článek je napsán na základě pečlivého studia dostupných informací a hlavně vlastních zkušeností s během naboso. Nejde tedy o teoretickou diskusi.

Je potřeba si uvědomit jeden důležitý fakt – lidé se neobuli proto, aby hlavně odstranili ploché nohy, měli měkčí došlap a šetřili tak své klouby, a podobně znějící argumenty, které můžete slyšet od prodejců bot. Lide se obuli primárně proto, aby obuv chránila jejich nohy před zraněním (ostré kameny, klacky, apod.) a aby měli nohy v suchu a teple .

První kapacita, na kterou jsem narazil při svém studiu tohoto tématu, byl doktor Daniel Lieberman , profesor biologické antropologie na Harvard univerzitě. Lieberman uvádí, že „Značná část úrazů nohou a kolen, jimiž jsme v současnosti přímo zaplaveni, je způsobena tím, že lidé běhají v botách, které naše nohy ve skutečnosti oslabují , nutí nás točit chodidla dolů a vedou k problémům s koleny . Do roku 1972 , kdy firma Nike vyvinula moderní sportovní obuv, lidé běhali na tenkých podrážkách, měli silná chodidla a vyskytovalo se výrazně méně zranění kolen .“

V dubnu roku 2001 sledovali obchodní zástupci firmy Nike trénink běžeckého týmu Stanfordovy univerzity. Firma Nike dodávala univerzitě k testování nové modely, aby otestovali, jak se běhá v nových modelech, čemu dávají běžci přednost, atd. Překvapeně však sledovali tým, který běžel bosý. Ptali se hlavního trenéra Vina Lananny zda-li mají dostatek bot a proč běhají jeho studenti bosí? Trenér jim odvětil, že zatím nedokáže přesně vysvětlit proč, „ale jsem si jistý, že když moji běžci trénují bosí, běhají rychleji a méně často se zraní .“

Protože trenér Lananna patří k odborníkům na slovo vzatým, nemohli brát jeho slova na lehkou váhu. Vždyť za pouhých deset let jeho působení na Stanfordu Lanannův běžecký tým pětkrát zvítězil v šampionátu týmů NCAA a získal dvaadvacet individuálních titulů. Lananna sám byl NCAA jmenován trenérem roku v přespolním běhu. Poslal již tři běžce na olympiádu a staral se o další olympioniky na firmou Nike sponzorované „farmě“ pro ty nejlepší z nejlepších, kteří už ukončili školu. Trenér Lananna dále vysvětloval:“ „Stále důkladnějšími výztuhami a oporami jsme noze zabránili zůstávat ve své přirozené pozici ,“ a proto trval na tom, aby jeho běžci vždy část tréninku absolvovali uvnitř běžeckého oválu naboso. „Vím, že pro obuvnickou firmu není právě pocta, když jí sponzorovaný tým nepoužívá její výrobky, ale lidé si tisíce let vystačili bez bot. Myslím, že když se pokoušíme o všechny ty pomocné prvky, trochu to přeháníme. Opravujeme věci, které opravu nepotřebují. Jestliže nohu posílíte běháním naboso, snížíte riziko zranění achilovek a kolenou i potíže s plantární facií .

Dle statistik běžecké federace se každoročně zraní přibližně 65 až 80 procent všech běžců . To znamená, že se zraní skoro každý běžec a takřka každý rok . Nezáleží na tom, jak intenzivně člověk běhá, nebo jaké má genetické předpoklady, šance zranit se jsou stejné. Ukazuje se, že ani strečink před během není řešením . Ve studii o dánských atletech z roku 1993, publikované v The American Journal of Sport Medicine , jednu skupinu naučili, jak se rozehřívat a rozcvičovat, zatímco druhá žádné školení „o prevenci zranění“ nedostala. A jejich míra zasažení zraněními? Identická . Při následné studii, provedené v příštím roce na Havajské univerzitě, dopadlo rozcvičování dokonce ještě hůře. Zjistilo se, že u rozcvičených běžců existuje o 33 procent vyšší pravděpodobnost, že se poraní .

Firmy, které se začaly věnovat výrobě speciálních běžeckých bot, se tomuto oboru věnují už přes 25 let….anebo jinak…teprve před 25 lety se začaly vyrábět boty určené speciálně na běhání. Do té doby se běhalo v botách s tenkou podrážkou, ostatně Emil Zátopek je toho klasickým příkladem. Pokud se podíváte-li na jeho boty, pak nenaleznete žádné vymoženosti tolik propagované v současnosti. Nic, co se v současnosti považuje jako nezbytné pro běh – zvýšená a odpružená pata, odvod potu, zpevněná podpora pro klenbu, atd. atd. A pokud se podíváte na jeho techniku běhu , zjistíte jak moc se liší od současných běžců, kteří museli kompletně změnit svou techniku, aby mohli běžet v moderních botách. Našlapuje přes špičku a celý běh je daleko plynulejší, měkčí a méně náročnější na klouby.

Ale zpět k firmám specializujícím se na výrobu běžecké obuvi. Dalo by se předpokládat, že po více jak 25 letech „odchytají všechny mušky“ a běh bude daleko zdravější než předtím, že? Vždyť třeba firma Adidas přišla s obuví po 250 dolarech za pár, vybavenou mikroprocesorem v podrážce, který okamžitě upravuje polstrování pro každý jednotlivý krok. Firma Asics utratila tři miliony dolarů za osm let trvající výzkum (tedy třikrát delší než výroba první jaderné bomby v rámci projektu Manhattan) a vývoj obdivuhodné boty Kinsei. Ta se pyšní „systémem využívajícím speciální silikon, který absorbuje působení nárazové síly a tlumí dopady“, „aktivním materiálem zlepšujícím dynamiku pohybu ve střední části“ a „zkoseným a asymetrickým tvarem paty až do místa odrazu přes prsty na nohou“. Je to dost peněz za kecky, které byste měli po devadesáti dnech vyhodit do koše, ale aspoň už nebudete pajdat.

Bohužel to však neřeší problém. „Od prvních reálných studií prováděných na konci sedmdesátých let 20. století se míra potíží s Achillovou šlachou dokonce o deset procent zvýšila, zatímco četnost potíží s plantární fascií se nezměnila ,“ říká doktor Stephen Pribut , specialista na běžecké úrazy a bývalý předseda Americké akademie podiatrického sportovního lékařství. „Technologický pokrok za posledních třicet let je ohromující,“ dodává doktorka Irene Davis , ředitelka Kliniky sportovního lékařství na Delawarské univerzitě. „Byli jsme svědky úžasných novinek v kontrole pohybu a výplních. Přesto se zdá, že tato nápravná opatření neřeší problém nemocí.

Ve skutečnosti neexistuje jediný důkaz, že běžecké boty jakkoli pomáhají v prevenci poranění . Ve výzkumné zprávě pro British Joumal of Sports Medicine z roku 2008 doktor Craig Richards z Newcastleské univerzity v Austrálii odhalil, že neexistují důkazy podložené studie, které by svědčily o tom, že díky běžecké obuvi budete méně náchylní k poraněním .

Bylo to vskutku překvapivé zjištění, které zůstávalo po pětatřicet let neodhalené. Doktor Richards sám jen těžko věřil tomu, že průmysl s ročním obratem dvacet miliard dolarů staví pouze a výhradně na prázdných slibech a nadějích. Zveřejnil proto výzvu:

Je kterákoli firma vyrábějící sportovní obuvi připravená prohlásit, že nošením její obuvi pro dálkový běh dojde ke snížení rizika poranění pohybového aparátu?

Je některý z výrobců obuvi ochoten prohlásit, že nošení jeho běžecké obuvi zlepšuje výkonnost dálkových běžců?

Jste připraveni něco z toho tvrdit, máte pro tato tvrzení dostatečná podkladová data?

Doktor Richards se dokonce pokusil některé z největších obuvnických firem kontaktovat, aby od nich získal údaje. Narazil však na hradbu mlčení. Jestliže tedy běžecké boty nepomáhají k vyšší rychlosti a neodstraňují riziko poranění, k čemu jsou? Co přinášejí všechny ty mikročipy, „absorbéry nárazů“, vzduchové polštáře, torzní zařízení a výztuže? A tady přicházejí špatné zprávy….

Pokračování příště, kdy si řekneme, jaká je nejlepší obuv, v čem je lidské chodidlo nepřekonatelné a proč je běhaní naboso zdravé. Vysvětlíme si jaké jsou dostupné boty na trhu a jaká jsou základní pravidla běhání naboso.

Zdroj: Born to Run – Zrozeni k běhu, Christopher McDougall, vydala Mladá fronta a.s. v Praze roku 2011, první vydání

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *