Je vskutku obdivuhodné, jak nadšeně, poctivě, až vášnivě uchopili lidé v Čechách a na Slovensku téma naboso, respektive minimalistického obouvání. Ani větší evropské země nám nemohou konkurovat. Majíce za sebou několikaletou etapu přednášení a psaní článků o tomto tématu, tuším, kde se tato silná vlna vzala, ale zároveň cítím, že nabírá směr, který nemusí být vždy ve prospěch věci. Nemám téměř žádnou pochybnost o tom, že čím více minimalistických bot pro děti bude na trhu, tím lépe. Dlouhá desetiletí jsme žili v zajetí představy, že děti mají nosit na nohách zmenšené kopie bot pro dospělé. V tom horším případě jsme si dokonce mysleli, že boty mají přemodelovat problémově se jevící dětské nohy na ortopedicky korektní. Tyto časy jsou, zdá se, na chvíli, pryč. Píšu na chvíli, jelikož většina společnosti se pohybuje po parabole, kdy dlouhé sukně jsou chvíli in a chvíli zase out a není vyloučeno, že i minimalistická obuv dopadne podobně. A to zejména v případě, že nepřekročí hranici trendu nebo módního hitu. Můj skromný pocit totiž je, že přesně tam produkce minimalistické obuvi momentálně uvízla. Aby bylo jasné, nadšení ze širších bot, lehkých materiálů a nízkých podrážek absolutně sdílím, ale na sto procent u obuvi dětské. Aplikování těchto parametrů na obuv pro dospělé je právě ten moment, nad kterým je dobré se zamyslet. Bude namístě, pokud generace dnešních „barefoot“ dětí bude nosit takovou obuv i v dospělosti. Proč? Protože na ni bude jejich noha adaptována a jejich šlachy, svaly, klouby připraveny. My současní dospělí nositelé „přeučení na barefoot“ hrajeme každopádně tak trochu vabank. A mnozí z nás ho hrát vůbec nemusí, nemusí riskovat záněty šlach, drobné únavové zlomeniny přednoží, a podobně … stačí zvolit si obuv trošku tolerantnější vůči nedokonalostem našich nohou a pohybových návyků. V zahraničí již existují výrobci, kteří to pochopili a začali přicházet s nabídkou přechodných bot s trošku vyšší podrážkou, případně i s malým podpatkem v řadě milimetrů. Vyšší podrážka od 0,5 do 1 cm, ale ne houbovitého typu, je podle mého názoru i zkušenosti (8 let výhradného barefootového obouvání) nutností pro nositele vysokých kleneb.

Vysoká klenba Zdroj foto: https://www.foot.com/arch-types/

Takové nohy pruží hůř, paty i přednoží musí vydržet větší zátěž. První obrannou reakcí nohy na námahu je ztvrdlá kůže na patách a pod klouby prstů. Pokud postavíte takovou nohu na podoskop, často mezi přední a zadní částí chodidla uvidíte velmi tenkou až žádnou dotykovou plochu. Bohužel patřím k těmto lidem a v mé předbarefootové éře si tuto nepružnost odnášela hlavně kolena, částečně také kyčelní klouby a kříž. Po přechodu na barefootovou obuv (v roce 2012) potíže téměř vymizely, což však neznamená, že moje chodidla dokáží ustát všechno. Dávám si pozor, pro mě co nejtenčí PODRÁŽKA není mantra (mimochodem, můj téměř plochonohý manžel to má úplně naopak). Vypomáhám si proto rovnými stélkami a pravidelně je měním, protože je rychle prodřu. Už déle pozoruji na trhu jednu značku. Je to německé Leguano, které má v mém okolí velmi dobrý ohlas, a je to pro mnohé značka tzv. druhé volby. To znamená, že si člověk koupí barefootovou obuv s tenoučkou podrážkou a následně zjistí, že narazil na své limity a obuv mu nevyhovuje. Pak zkusí obuv Leguano a zůstává u ní. Aniž bych Leguano chtěla marketingově podpořit, domnívám se, že její podrážka je vhodnější pro vysokonohé dospělé (kterých je v populaci od 10 do 25 %, podle stupně klenutí), pokud se rozhodnou pro minimalismus. Tato obuv dává prostor na drobné pohybové nedokonalosti. Podobně se mi jeví i produktová část Ahinsa shoes Comfort. Bylo by skvělé, kdyby se mezi domácími výrobci objevily další značky s „optimalizovanou“ podrážkou, případně velmi malým dropem, čili podpatkem. Vidím to jako správnou cestu, jak nepoškodit samotnou myšlenku minimalistické obuvi, nenahrát na smeč jejím odpůrcům a nezůstat na úrovni hitu. Vrátím se ještě k názvu svého článku. Co čeká minimalistickou (barefootovou) obuv v roce 2020? Já doufám, že toto.

Dnes bych ráda vrhla trochu světla na téma, které nás matky trápí každé léto. Je lepší otevřená nebo uzavřená špička? Odpověď, jako vždy, není jednoduchá.

Nejlepší bude proto začít fotografií. Jsou na ní nohy mé nejmladší dcery, překonávající „kořen“ na RootyRUG.   Všimněte si, jak vysoko se těsně před došlapem nachází samotný palec. Je to velmi důležitý moment, ve kterém se chodidlo smršťuje a připravuje na náraz, který musí bezpečně absorbovat. Čím výše se palec vytáhne, tím více se zkrátí chodidlo v oblasti podélné klenby, vytvoří oblouk, a tím víc dokáže fungovat jako tlumič.  A zde vzniká problém v momentě, kdy na chodidlo něco oblečeme nebo obujeme. Už i ponožka a punčoška totiž palec, ​​hlavně ten dětský – chrupavčitý, drobný, jemný – výrazně zpomalí, případně dokonce zastaví. Palec naráží na odpor materiálu, jakkoli je tento materiál pružný. Zpomaluje a redukuje tím i smrštění chodidla. V lepším případě zpomalí jen málo, palec materiál povytáhne, ale za cenu změny rychlosti, což je zásadní problém. V chůzi totiž rozhodují milisekundy. Dochází také ke změnám tvaru – palec si vypomůže například kloubem, ohne se do kladívka,  případně se vychýlí k ostatním prstům. Časem se noha naučí dělat kompromisy, uvědomí si, že tento pohyb nemá kde provést a to vede ke kaskádě náhradních mechanismů, ne vždy samozřejmě žádoucích. Setkáváme se s jevy, jako je například vytočení chodidla, pokles podélné klenby, rozvinutí vbočeného palce, a tak dále.. Pokud obouváme dítě od útlého věku, nebo zahaluje nožičky po většinu dne, nikdy se tento smršťovací mechanismus nerozvine na 100 %. Noha na fotce má 15,5 cm a palec je od plosky zvednutý přibližně 4,5 cm. Je to poměrně hodně a jsem přesvědčena, že žádné ponožky, capáčky a boty by jí tento pohyb nedovolily. Je to jen moje teorie?

Sahám po studii z roku 1992, kde výzkumníci Rao a Joseph zkoumali 2300 indických dětí.  Zajímal je výskyt plochonoží. Děti ve věku od 4 do 13 let měly různý počet plochých nohou. Nejvíce plochých nohou, a to 13,2 %, bylo zaznamenáno u dětí, které pravidelně chodily v uzavřené obuvi. Nejméně plochých nohou bylo mezi dětmi, které pravidelně byly bosé, a to 2,8 %. Někde uprostřed se umístily děti, které nosily otevřené sandály, konkrétně 6 %, nebo šlapky (v Indii pravděpodobně žabky). Zde se pohybujeme na čísle 8,2 %. Autoři vyslovili hypotézu, že obuv jako taková přispívá k rozvinutí plochonoží a že děti, které nosí otevřenou obuv, se pravděpodobně častěji při hře zouvají, a tak zlepšují své šance na zdravé nohy. Doplnila bych to o domněnku, že už právě otevřená špička může mít ochrannou roli. Zajisté ale jen v případech, pokud dítě výrazně nezakopává, a neohrožuje palec  úrazem. Myslím si tedy, že vhodnější špička je otevřená a je třeba ji upřednostnit zejména u dětí, kde náběh na problematické plochonoží běží v rodině. Volný palec je jednou z priorit. Otevřená špička má také nespornou výhodu v tom, že nemusíte problematicky ověřovat nadměrek, je totiž jasně vidět. A čím více dítě chodí úplně bosky, tím má větší šanci udržet si tento pohyb palce, který se tvoří dlouho  před samostatnou chůzí. Pozor proto i na dupačky.

Článek ukončím jinou rodinnou fotkou. Je to teniska mého muže. Ta díra na svršku nevznikla náhodně. Palec si postupně vybojoval cestu ven. Palec dospělého muže.  Byl silnější než materiál, ale za jakou cenu… Zdá se vám neuvěřitelné, že by palec zasahoval až tak daleko do středu tenisky? Můžeme se pouze domnívat  proč. Co  způsobilo jeho křivý pohyb? Je to vůbec možné?  Abyste mi věřili, přikládám ještě další foto jako důkaz. Při stoji je palec rovně, při zvednutí prostě utíká do „vedlejší koleje“.  Slabé místo, o kterém je dobré vědět. Ale o tom někdy příště.

Priznám sa, rada vidím všetkých päť odtlačkov prstov na stielke, ale pritom každý pekne sám. Aby bolo jasné, že majú dosť miesta. A keď som dostala do rúk úplne nový model bare topánok od firmy Fare, bola som nadšená, pretože je krásny, kvalitný a dieťa, ktoré ho už pár dní nosí, si stihlo aj urobiť pekne rozprestreté odtlačky prstov.

Mám požičaný pár číslo 27, pri ktorom výrobca píše, že majú vnútornú dĺžku 180 mm a šírku v prstných kĺboch 71 mm. (Mimochodom, ak sledujete môj FB, už viete, aké nadšenie som zdieľala práve z tej rozmerovej tabuľky, ktorú výrobca uviedol pod tento model. Je to pravdepodobne prvýkrát v histórii výroby detskej obuvi, keď výrobca uvádza takúto rozmerovú tabuľku, a ja si želám, aby sa tento spôsob rozšíril aj medzi ostatných. Fare prepisuje dejiny. 🙂 ). Siaham po Clevermesse a premeriavam, lebo ako sa hovorí, dôveruj, ale preveruj. Do Clevermessu vkladám šírku 170 mm x 80 mm a čakám na domeranie. Meradlo zapípa. Displej ukazuje 10 mm do dĺžky a -8 mm do šírky, z čoho vyplýva, že obuv podla Clevermessu meria 180 mm x 72 mm, a to je v podstate totožné s rozmermi od výrobcu. Stielka v najširšom bode ma 72 mm a topánky su nosené už pár dní, takže koža už rozhodne stačila povoliť a pri opakovanom meraní mi Clevermess ukazuje do šírky dokonca 73 mm, takže všetko platí a dobrý pocit ostáva.

Pružnosť posúďte sami z fotiek, podrážka je všade rovnako tenká, ak aj výrobca uvádza pod patou 1 mm drop, je to pravdepodobne spôsobene iba logom Fare, ktoré je vložené do podrážky práve v oblasti päty.

Musím povedať, ze je vidieť poctivú prácu,  úsilie, ktoré bolo do dizajnu vložené, jediný slabší bod vidím v pomerne veľkom priestore pre členok, keď šnurovanie nemusí stačiť na zafixovanie topánky na nohe, ale dá sa to riešiť ďalším párom dierok bližšie k členku.

Fare je, zdá sa, konečne aj bare. Pohrali sa aj s logom pre tento typ obuvi, v logu okrem názvu výrobcu  svieti i písmenko B. Efektné. Čo poviete?

Úkolem tohoto článku je co nejsrozumitelněji vysvětlit problematiku použité (dětské) obuvi a přesvědčit čtenáře, že její odmítání není dobrým řešením pro většinu rodičů, samotné děti i pro planetu Zemi. Určitě se mi nechce publikovat článek postavený na nějakém klišé. Ostatně, na klišé stavějí spíše ti, kteří proti použité obuvi vystupují, používajíce v zásadě dva argumenty: škodlivost takové obuvi z důvodu prošlapání nebo vyšlapání a z důvodu hygienického.

Pojďme se na tyto dva argumenty podívat blíže:

1. Hygiena

Riziko, že si domů z bazarové obuvi něco přinesete, tu samozřejmě je. Ale je tu také řešení v podobě dezinfekčních prostředků. Obuv, která není vyrobená z kůže, je v drtivé většině pratelná, takže přidáním dezinfekčního prostředku se zbavíte breberek stejně jako z oblečení. Prát se dá občas i kožená obuv. A v rámci rodiny snad hygienický problém ani nemusíme řešit. Zároveň bych ráda poukázala na mýtus hygienické nezávadnosti nové obuvi. Převážná část zvláště kožené obuvi je totiž hygienicky závadná. (Proto tu máme určité zákony a vyhlášky na ochranu dětí do tří let.) Už z důvodu místa jejího vzniku (země třetího světa, kde se vyrábí při nízkých nákladech a zdraví pracovní síly nikdo neřeší) a způsobu zpracování kůže si při jejím obutí koledujeme o problém. Jen mizivá část kožené obuvi při dovozu do EU prochází kontrolou. Takže z tohoto pohledu má nošená obuv svoji výhodu. Část škodlivých látek si už odnesly nohy předchozího majitele. Tím, že ji před následným použitím vyperete, urychlíte odbourání škodlivých látek. (Já osobně jsem z tohoto důvodu vyprala i nové kožené boty z Aliexpressu.) Bohužel, s nezávadností mívají problém i seriózní evropští výrobci dětské obuvi, stačí zapátrat v archívu německého časopisu Oekotest nebo na stránkách Rapexu a byli byste vážně překvapeni, jaké karcinogeny a alergeny najdete v obuvi svých dětí. Z tohoto pohledu se mi breberky, na které zabere běžně dostupná dezinfekce obuvi, zdají jako úplná neviňátka.

2. Vyšlápnutí, neboli narušení funkčnosti obuvi

V převážné většině má spíše bota schopnost zdeformovat dětskou nohu (alespoň tak to naznačuje realita a výzkum) než noha botu. V tom vidím ten velký rozpor. Z úst stejného odborníka na dětskou obuv mám možnost slyšet tyto dvě věci současně: Dětská obuv deformuje dětské nohy. Dětská obuv se nemá dědit, protože každé dítě si ji nějak individuálně vyšlápne. Otázka také zní, jak dokáže vyšlápnout obuv dítě, které váží 12 kg a nosí ji 2-3 měsíce na pár hodiny denně. Z mojí zkušenosti má použitá obuv i svoje výhody. Pokud je nová obuv tuhá, pár týdnů jí často pomůže k žádoucí pružnosti. A druhý nositel si ušetří nepřirozenou námahu při jejím rozhýbání. Toto všechno si zasluhuje minimálně prostor a čas k přemýšlení, než někdo vyřkne ortel konzumní smrti nad použitou dětskou obuví. Proč bychom měli bez přemýšlení vyhodit obuv, která je ještě plně funkční a v určitých případech má oproti nové i výhody?

Dokážu plně pochopit, že protiargumentace přichází ze strany výrobců i prodejců. Otázkou je, proč takto vehementně vystupují proti použité obuvi ortopedi nebo fyzioterapeuti. Proč se stejným zápalem nevysvětlují veřejnosti škodlivé účinky těsných kalhot na pohybový aparát dětí. Bylo by skutečně přínosné, kdyby bazarové dětské obuvi dali trochu víc šancí na život, protože jim může být úplně jedno, kolik se nové obuvi prodá nebo neprodá. Právě oni mohou být těmi, kdo rodičům s nižšími příjmy pomohou zorientovat se v této problematice. Stále tu totiž bude hromada rodičů, kteří budou kupovat použitou obuv. Ale pokud v nich budou odborníci živit myšlenku na její škodlivost, budou ještě navíc žít s výčitkami svědomí a bez návodu, jak vybírat použitou obuv, který by jim přitom odborníci mohli dát. A minimalizovat tak škody způsobené opravdu obnošenou nebo hygienicky nevhodnou obuví. Kdyby se však dokázali „povznést“ nad tento mýtus.

KVALITNÍ NÁVOD NA VÝBĚR POUŽITÉ OBUVI

Jak tedy vypadá kvalitní návod na výběr použité obuvi? Nikdo ho nikdy nesestavil (odborníci přece nebudou propagovat něco tak strašného jako je bazarová obuv), přece se však o to pokusím. Můžeme se inspirovat radami Wielanda Kinze, který jako jeden z mála otevřeně říká, že používání obuvi z druhé ruky je ekonomické a ekologické a dává návod na to, co si má člověk při jejím nákupu zkontrolovat. V jeho očích je to PODRÁŽKA. Obuv nesmí být ošoupaná na jedné straně, musí stát rovně. (Pokládám si otázku, zda dítě, které dva měsíce nosí nové boty a párkrát v nich pořádně přibrzdí na odrážedle, nemá stejný problém..) A je tu ještě britská dětská pediatrička Tracy Byrne, která v použité obuvi také nevidí konec světa. V zásadě tvrdí to samé, pokud použitá obuv splní žádoucí vlastnosti jakými je pružnost, velikost, vázání, stélky, pokud je možné ji vyprat nebo jinak vydezinfikovat a na podrážkách nejsou stopy viditelného opotřebení a nošení, hurá na ně.

Já osobně radím ještě několik dalších věcí: Je dobré zkontrolovat profil podrážky vevnitř, přejet si prsty po stélce, jestli nenahmatáte prohlubně. Pokud jsou prohlubně přímo v podrážce, obuv je nepoužitelná. Pokud jsou prohlubně ve stélce, je potřebné vyměnit stélky, Pokud suché zipy nahoře nedrží, je možné je nechat vyměnit. Pokud opatková část jeví známky „vytahání“, sešlapání, pak raději obuv nebrat. Toto jsou, podle mě, ty nejdůležitější části obuvi, kde může nastat problém. Z pohledu barefootové obuvi jsou šance koupit plně funkční dětskou obuv ještě vyšší. Jednak je povědomí o nadměrku u matek preferujících toto obouvání vyšší, takže mění obuv po kratší době, jednak tu nehrozí velké riziko prošlápnutí podrážky (nemá kam) nebo vydření zespodu (objevila by se díra a obuv by byla tak či tak neprodejná).

Na závěr ekologický povzdech.

Planetu Zemi si půjčujeme od svých dětí. Jako matku mě mrazí při pomyšlení, že už každá čtvrtá mořská ryba má v těle mikroplasty a my je na dovolené u moře s chutí sníme. (To jen na ukázku, kam spějeme.)

http://zpravy.idnes.cz/mikroplasty-more-studie-jidlo-clovek-dw8-/zahranicni.aspx?c=A170125_105329_zahranicni_ert

Nepotřebujeme podporovat výsadby stromů prostřednictvím zakoupené obuvi nebo podporovat evropskou výrobu (určitě můžeme, ale to je až druhý krok). V prvé řadě bychom se měli chovat co nejvíc ekologicky v běžném životě. Proč bez hlubšího zamyšlení zavrhujeme obuv, která má potenciál plnohodnotně nám posloužit, ušetřit naše peníze a přírodu zároveň?

Ještě jednou tedy zopakuju: mně se to zdá jako návod na velmi špatné řešení.

Zdroj obr.: www.kinderfuesse.com

Nedávno jsem vedla dialog se dvěma fyzioterapeutkami zároveň. E-mailový s nizozemskou fyzioterapeutkou – spoluautorkou studie srovnávající nohy obyvatel Malawi a Holanďanů – a s českou na sociální síti. Bavily jsme se o jedné ploché černošské noze, na kterou měly tyto dvě fyzioterapeutky zcela opačný názor. Holanďanka Niki tvrdila, že noha na obrázku je zdravá, majitele nebolí a také z hlediska rozložení tlaků při chůzi bylo vše v pořádku. Takových nohou bylo mezi obyvateli Malawi velmi mnoho (ne-li většina). Česká fyzioterapeutka argumentovala poznatky z učebnice anatomie a kineziologie, nohu za zdravou nepovažovala a nakonec se mnou náhle ukončila diskusi, aniž si vyžádala zdroj a večer si studii v klidu přečetla. (Stojí za to si ji přečíst. Naznačuje, že Afričané umí své nohy, na rozdíl od lidí z Evropy, používat.)

Z této zkušenosti pro mě vyplývá několik věcí:

1. Zdánlivě nemocné může být překvapivě zdravé v jiné části světa (Evropy).

2. Dva odborníci mají vždy alespoň tři názory na jeden problém (starý vtip, ale výstižný a aktuální).

3. Pokud má někdo v Čechách ploché nohy a nebolí ho, buď má vysoký práh bolesti, nebo jeho prababička pocházela z Afriky . Ta moje se jmenovala Lucy.

Zdroj:

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/

https://en.wikipedia.org/wiki/Lucy_(Australopithecus)

Foto: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/