Dnes nepíšu já, je to příběh od vás. O chlapečkovi, který objevil radost z hrbolků.

Dobrý den, chci Vám napsat naši zkušenost s šedými botkami Feelmax Niesa pro syna (4r). Manželovi se sice vizuálně nelíbí, byl proti, ale já je přesto koupila. Se synem už asi rok cvičíme nožičky – měl tendenci ke špatnému postavení – jeden kotníček mu jakoby padal dovnitř (starší mužův syn to má v 10 letech už výrazné a od špatného postavení nohy má špatná i záda, tomu jsem chtěla předejít). Chodili jsme na kontroly k fyzioterapeutce, cvičili, tejpovali. Tejpování malému po nějaké době začalo vadit, přestali jsme a jen cvičili dál. Naše úsilí jsem chtěla podpořit i botičkami – proto jsem u Vás objednala Feelmax Niesa a byla ve mně malá duše, jestli je kluk nezavrhne. Naštěstí si je náš klučík náramně oblíbil a nosí je pořád. Pochvaluje si, jak mu kamínky a hrbolatá cesta masírují nožku a i já vidím, jak mu noha při chůzi pěkně pracuje, jak je pořád v pohybu, navíc v nich ani není horko … Můj dojem, že je u něj již po měsíci nošení viditelné zlepšení, mi potvrdila i paní fyzioterapeutka, která byla mimochodem z botiček také nadšená a moc je chválila, že je to výborný nápad.

Pro mě bylo největší překvapení, když si kluk druhý a další dny dobrovolně vybíral botky k obutí, to jsem vůbec nečekala. Myslela jsem si, že ho k tomu budu muset nutit…

Samozřejmě, že budeme cvičit dál, ale musím říct, že už věřím tomu, že se to spraví úplně a náš chlapec bude mít nožičky i záda v pořádku… Snad i náš tatínek uzná, že ač botky možná nevypadají jako poslední výkřik módy, pomáhají, a to je důležité. Budu se snažit takové boty kupovat i nadále, a to nejen synovi, ale i dcerce, třeba se jí ty problémy vyhnou. Přeji hodně zdaru v tom, co děláte a jistě u Vás zase nakoupíme 🙂

Kateřina

Ve svém světě zkoumání obuvi jsem na začátku potřebovala někoho, kdo by mě, jak se říká, nakopnul. Když jsem se snažila najít ty nejlepší bačkůrky pro svého syna, několikrát jsem se radila s panem Kinzem. Posílala jsem mu různé typy bačkůrek, ale pokaždé mi odepsal, že oni ty a ty bačkůrky nedoporučují. Tak jsem se ho šokovaně zeptala, jaké bačkůrky on tedy doporučuje! Odpověď zněla: „My nedoporučujeme žádné.“ A mně smysl této stručné odpovědi docházel velmi pomalu. Jak může člověk, který zkoumá zdraví dětských nohou, nedoporučit bačkůrky. Vždyť tu všude slyšíme, jak naše podlahy ničí dětem nohy! Nevěřila jsem mu. Zdálo se mi to absurdní. A proto jsem se ho ptala dále: „A jak to je tedy v Rakousku?“ Trpělivě mi poskytl kontakty na osoby, které mi mohly prozradit více. A tak jsem se obrátila na paní Helen Naffovou z Úřadu zdraví ve Vaduzu v Lichtenštejnsku, která mi potvrdila, že na základě zjištění, že převážná většina dětí nosí malé bačkůrky, se část školek rozhodla přejít na protiskluzové ponožky a všichni – děti, rodiče i učitelé – jsou spokojeni a návrat starých časů nechtějí. Opatrně jsem se jí zeptala, zda jsou spokojeni i ortopedi. Na tuto otázku mi odpověděla, že ortopedi nic proti nemají, protože i oni doporučují chůzi naboso a protiskluzové ponožky k ní mají blíž než kterákoli jiná obuv. Je zjevné, že zde mezi odborníky minimálně vládne neshoda v tom, co opravdu dětským nohám škodí. A že ti, kdo se pravidelně setkávají se stovkami dětských nohou a jejich obuví, rezignovali na představu, že obuv může být něčemu nápomocná. Jedna vlaštovka však jaro nedělá, jak se říká, a proto jsem oslovila paní Alexandru Blutmagerovou z Oblastní zdravotní pojišťovny v Burgerlandu v Rakousku. Tam přešli na podobný projekt a pět mateřských školek zavedlo výlučně protiskluzové ponožky. V dalších 95 školkách si rodiče mohou vybrat, ale jelikož ponožky často končí mokré, rodiče volí bačkůrky. Dvě vlaštovky už jaro znamenat mohou. A nejlepší je, když se uhnízdí a zůstanou celou sezónu. A proto jsem se do Vaduzu obrátila po roce a půl, jestli náhodou ten jejich „ponožkový sci – fi projekt“ neskončil fiaskem. A opravdu neskončil. Paní Naffová mi i po roce a půl odepsala, že jsou stále všichni spokojeni.
Tento svůj příběh tedy končím tím, že můj guru bačkůrky nemá rád a má pro to své důvody, já mám ráda svého gurua, a proto je nemám ráda ani já. Ještě dlouho budeme bojovat s diskusními příběhy o zřícených klenbách způsobených tím, že děti nenosily domácí obuv. Já si spíš myslím, že poučený rodič ví, že chodit doma po linu – ať už obutý nebo bosky – není žádné terno, a o to více bude vyhledávat to, co nám matka příroda původně dala do vínku: chůzi naboso na přírodním povrchu. A o to přece jde, ne?

Existuje něco takového jako zdravá dětská čepice? Asi ne. Čepice může být malá, velká, těsná, teplá, ale zdravá asi ne. Když je zima, hřeje, když je teplo, je zbytečná.

A co takhle zdravá dětská bunda? Opět platí, že je potřebná, když je zima, ale v létě ji rozhodně dítě nosit nebude, protože by se zpotilo, zapařilo a byly by z toho nějaké kožní patálie.

A takhle bychom mohli pokračovat rukavicemi, kalhotami. Oblečení nemůže být zdravé, je to prostě oblečení, které má svůj účel, a oblékáme ho podle teplotní potřeby.

Brýle? Jsou brýle zdravé? Korigují nějakou oční vadu, zázraky však neumí, oči nevyléčí, jenom jim pomáhají. Spojení zdravé brýle zní divně a nikomu nic neřekne. Některé obruby sedí líp, jiné hůř, některé jsou dražší a odolnější, jiné zase praktické, protože jsou z gumy. Děti dokážou své brýle odrovnat za jedno odpoledne. Některé s nimi dokonce bagrují v písku. (Jirko, promiň, opět jsem použila jeden tvůj hezký příběh. Pro zasvěcené čtenáře – to je ten pán, který si v dětském pokoji bos stoupl na silniční kužel od Igráčka a málem skončil na chirurgii. Brýle nosí již od předškolního věku a v začátcích s nimi nabíral písek.)

Jedna věc mě však zaráží. Jak je možné, že všechno, co jsem právě vyjmenovala, zní tak… divně (tedy velice diplomaticky řečeno) ve spojení se slovem zdravý, protože si pod tím nic neumíme představit, ale přitom neustále slyšíme o zdravé dětské obuvi? Co si pod tím přestavujete vy? Já si totiž po tom všem, co o botách vím, nedokážu představit nic. Jenom to, že dětská obuv chrání nohy mých dětí před mrazem, vodou, že může být malá, velká, široká, úzká, tvrdá, měkká, kožená nebo textilní, drahá, levná, kvalitní, nekvalitní, hezká, ošklivá.

Pokud byste šli kolem nějakého obchůdku se zdravými kojeneckými dupačkami, napište mi. Když půjdete kolem nějakého obchodu se zdravou dětskou obuví, to mi, prosím, nepište, to byste mi velice brzy zahltili mail. Děkuji. 🙂

Moje kamarádka má tři malé děti a díky mojí osvětě ona i její tři děti chodí hodně naboso. Mají skvělou zahradu, sem-tam žihadlo v noze, ale zatím se jim nic jiného nepřihodilo a bez bot chodí rádi. Její manžel je milovníkem tradic, svoje boty má rád, říká JÁ NA PEVNÝCH BOTÁCH NEVIDIM NIC ŠPATNÉHO a má i svoje korkové pantofle. Nedávno pantofle někam zapadly, nemohl je najít, a tak byl doma naboso. Byl v dobré náladě, právě se vrátili z dovolené u moře, tak tam snad taky chodil i bosky. Možná proto svoje pantofle nehledal, dal to i bez nich. A to neměl dělat. Procházka domem by byla bez následků, ale ne tak dětským pokojem plným různých nástrah rovnajících se téměř mořskému ježkovi nebo okolí baru po domácím prohraném zápasu. Můj kamarád tradicionalista téměř skončil na pohotovosti s rozraženým chodidlem. Šlápl totiž na cestní kužel od Igráčka. Kamarádka to uzavřela slovy: „To nám fakt pomohlo.“ Jinými slovy, doma byl pořádný randál a mazec. Z tohoto příběhu si možno vybrat dvě ponaučení:

1. Pravidelné chodce naboso chrání jejich vlastní ostražitost. Mozek, který je ostražitý, si udržuje kondici. 🙂

2. Odpůrci chůze naboso mají kopu důvodů, aby nám mohli říct: Vidíš, já jsem ti to říkal. To je to tvoje naboso. Tady to máš. (Slyšet po každém žihadle, říznutí, rýmě,…) A někdy mají i pravdu.

Moje kamarádka mě upozornila na následující příspěvek na jednom maminkovském fóru. Autorka se snad nebude zlobit, když to sem dám. Mně se to velmi líbí a svinec máme taky. Ale drobky doma nemáme, my máme omrvinky. 🙂

Řešila jsem tuhle s naším mladým a perspektivním ortopedem – jestli je nebo není vhodné, aby děti běhaly bosky i doma po tvrdém povrchu – lino, dlažby atd.
Chvíli na mě koukal a pak zdánlvě zcela mimo mísu vystřelil dotaz:
– A máte doma bordel ?!
Koukala jsem teda asi jako jelen, tak upřesnil:
– No, vytíráte a luxujete 2 x denně a nebo máte normálně doma drobky a takovej ten normální malej svinec ?
🙂
-No máme, no ..
-Tak, v tom případě ať běhaj bosky i doma a je to v pořádku.

Odcházela jsem vláčejíce Demoliční Trio v lehké euforii, neb mám vlastně lékařsky nařízeno neuklízet !! 🙂

Jsem obyčejná máma 2 holčiček, které se mají čile k životu. Skotačí venku, rády objevují všechno nové – a my je necháme; jízda na odrážedle, běhání a lezení po louce, lese i cestách je na denním pořádku… Vyhrají si ale i doma, na návštěvách u přátel i v mateřských centrech…

Když se nám narodila v roce 2010 první dcera Ráchel, byl to zázrak. Ráchelka měla vše pečlivě přichystané, zařízené, byla jsem připravená na vše (to, že realita je jiná, to jsem pochopila až za nějaký čas…) a mimo jiné jsem se nemohla dočkat, až bude chodit a já jí budu moci koupit ty krásné dětské botičky – jistě že ty nejlepší, nejbezpečnější, nejzdravější, i když budou dražší – na botách se nemá přeci šetřit, říkají všichni…. Už cestou z porodnice jsem měla vyhlídnutou báječnou prodejnu dětské obuvi…

Netrvalo to opravdu dlouho, a Ráchelka začala brzy chodit a v 9 měsících jsem jí nakoupila první báječné bačkůrky – ty české s žirafkou k babičce (150,- Kč) a polské s atestem domů (220,- Kč) – a šup s nožičkou do botiček… (Dále k příběhu začnu přikládat fotografie – možná z nich poznáte, co se u nás během dvou let změnilo…)

 Ráchel nebyl ještě ani rok a už běhala venku… Zakoupila jsem bezvadné pohodlně vypadající české kožené boty za 990,- Kč. Dobře poučeni – u bot i bačkorek strkáme za patu prst, aby tam bylo místo navíc a mačkáme na palec, jestli se tam vejde (mimochodem přes ty kožené boty ten palec ani zmáčknout nejde, ale nepřišlo mi to vlastně nikdy předtím divné!). A radujeme se z prvních kroků naší dcery…

Nožička Ráchelky roste, takže jsme za 3 měsíce po nazutí prvních bačkor kupovali další krásné osvědčené polské bačkůrky za 220,- Kč.

Nastaly teplé dny a roční dítě začalo objevovat svět venku. Botičky jsme měli pěkně na ven na zahradu, aby nebylo chladno od nohou a aby jí nepíchla třeba včelka.

Pořídili jsme samozřejmě i boty do vody k rybníku (180,- Kč)…

… a kvalitní české sandály na léto (590,- Kč)

a nosili pořád něco na nohou, co kdyby ta včelka… vedro nevedro, nohy obuté… ale dobrá, párkrát jsem se odvážila nechat ji bosou v těch největších parnech, když nehrozí nastydnutí.

Včelka Ráchel za to léto píchla jednou do bosé nohy – vzpamatovala se z toho hned a dál chodila naboso a jednou jí vlétla do sandále – to jí i mě přišlo otřesné! V létě také začaly problémy s plísní na nehtech u nohou… bylo to divné, nenavštěvovali jsme veřejná koupaliště apod., boty a ponožky měla Ráchel vždy nové… tak jsem na pokyn lékaře mazala a mazala, větraly jsme nohy, co to šlo = doma na gauči vždy chvíli a pak zase do bačkor a venku botky…

Na podzim noha zase povyrostla, takže nové polské větrací bačkory (240,- Kč), neb problém s nehty neustával a samozřejmě nové boty ven – neměli naše oblíbené , tak jsme sáhli také po jiné osvědčené české značce (1100,-) – Ráchelka se naučila nazouvat i vyzouvat sama a já byla nejpyšnější matka světa… U babičky jsme měli po bratranci bačkůrky s žirafkou, takže nožičky měly pohodlí všude.

Přes všechnu péči, problémy s plísní neustávaly a Ráchelce na podzim roku 2011 ještě ke všemu slezl nehet na palci u nohy – na otázky lékaře, zda nemá malé boty, zodpovědně přísahám, ne nemá, přeměřeno, vyzkoušeno, kupujeme v častých intervalech nové, testované… (a netuším, že lžu sama sobě a podlehla jsem reklamní masáži, ….jenže ještě téměř rok bude trvat, než na to přijdu…)

Malá vsuvka do příběhu našich nohou: sama sebe jsem se zeptala, v jaké obuvi jsem v popisovanou dobu chodila já – takže doma – nejraději bosa, maximálně v ponožkách – u babičky napomínána, ať si vezmu pantofle, že je chladno (viz ty zelené na obrázku s červeným kočárem…) – pantofle, které pořád takto někde leží, neb v nich sotva přejdu místnost a bolí mě z nich vnější strany chodidel a vlastně celé nohy – ano jsou to ty báječné anatomicky tvarované zdravotní pantofle. V létě chodím po zahradě – nejraději bosa či ve starých velkých ustřižených holinách – galoších po dědovi…. Na jaře a na podzim mám takové obyčejné polobotky z obuvi, kde jsem vyzkoušela snad celý obchod, a tyto byly jediné, do kterých jsem se na šířku aspoň narvala – o nějakém pohodlí se nedá mluvit, ale vyšlápla jsem je, tak z nich žádné hrozné otoky nemám… a do léta to zase přežiju, než navléknu pánské sandály, které, jakmile mohu, sundávám… Konec vsuvky.

Ale pozor, do léta daleko a je tu zima (já vytahuji prastaré kotníčkové s kožíškem – trochu širší než ty podzimní, takže fajn…) a Ráchelce zakupuji její první zimní boty lehké perfektní rakouské(1200,-). Na jaře zase Ráchel nosí krásné české růžové polobotky, hurááá, jsou jí ještě ty podzimní, asi jsme koupili větší, tak aspoň ušetříme (palec přes ně ale nenahmatám ani náhodou, ale prst se mi tam vejde a Ráchelka si nestěžuje, že by jí tlačili… – uf uf uf, jak jsem byla naivní!).

V červnu roku 2012 se setkávám s Jankou Tóthovou na její přednášce o dětské obuvi. Na přednášku jsem natěšená, nachystaná, protože si jistě vyslechnu, jak jsem výborná matka, když dítěti kupuji všechny ty atestované botičky a bačkorky a jeho noha se má jistě jako v bavlnce… Ale ouha – takový šok jsem opravdu nečekala – všechno vlastně špatně, všechno je jinak – jak je možné, že já dobrá a milující matka, učitelka a vychovatelka jsem něco spletla, nevšimla si, opomněla… Pár měsíců mi trvalo, než jsem si v hlavě vše srovnala, načetla další informace a začala aktivně bojovat za NOHY NABOSO…

Na konci léta – sice již nově poučena, ale kupuji ještě další sandály a jdu do obchodu se „zdravotní“ obuví s tím, že jistě koupím nejzdravější botu světa… Sandály ze Slovenska za 890,- byly sice celkem široké, nadměrek jsme zvolili tentokrát větší, ale dnes bych s tou tvrdou nepoddajnou botou tak hodila po nějakém nepříteli… Prostě ta hlavní změna smýšlení mě ještě čekala… Poprvé v září 2012 jsem se vypravila koupit tu opravdovou zdravou barefootovou obuv a Ráchelka dostala své první boty SKEANIE.

Nosila je na podzim celkem často, babičky byly trochu nesvé z toho, jak je bota měkká a že nedrží ty kotníky atd. atd., ale Ráchelka v nich běhala jako nic… Ráchelka poprvé nazula boty, které jí nebyly úzké!!! Vzala jsem všechny její dosavadní boty, vyndala stélky a zjistila, že všechny, ale opravdu všechny boty jsou jí tak úzké, že v nich musí mít zmáčknutou nohu ještě snad více než já ve zmiňovaných polobotkách… Na doma postupně začínala nosit jen protiskluzovou ponožku, bačkory jsme už nikdy žádné od června 2012 nekoupili. A ty co jsme měly po Ráchelce – jsme, světe div se, neschovali naší druhé dceři Agátě, ale poslali do azylového domu, kde snad aspoň někoho zahřejí… Pár měsíců se zejm. prarodiče pořád sháněli po nějaké té botce, co by Ráchelce přece jen pro doma nazuli, ale nebyla, tak musely stačit teplé protiskluzové ponožky.

Má dobrá kamarádka mi půjčila po její holčičce ještě známé rakouské zimní botky, tak jsem byla celkem ráda, že se ušetřila nějaká ta koruna a na zimu 2012 budeme vybaveni… Jenže jak už jsem byla zvědavá a kritická ke všem botám světa, vzala jsem si je zblízka a zjistila, že je dělají ve 3 šířkách a že tato je tedy střední, tzn. naprosto neodpovídající naší extra široké nožce (ostatně stejně jako už ty z loňské zimy!). Kamarádky děti mají nohu opravdu úzkou, takže je jasné, že jim boty této šíře opravdu náleží…

Poslední fází, kdy jsem se snad definitivně probrala z komerčních lží o atestované zdravé obuvi, bylo opětovné strhávání nehtu Ráchelky palce na noze …

Začali jsme doma chodit opravdu, co to jde naboso, max. v ponožkách, ty rakouské jsem s díky vrátila kamarádce a Ráchelce koupila zimní boty Vivobarefoot . Ráchel v nich strávila celou zimu. Do větších mrazů jsem v nich měla vlněnou vložku asi za 50,- Kč, ale i bez ní byla noha vždy nezpocená a teplá – měla místo na pohyb. Nosila normálně tenkou nebo froté ponožku. Boty Vivobarefoot jsme impregnovali asi 1x za 14 dní dle toho, jak moc bylo mokro. Ve sněhu nám nepromokli ani jednou. Děsila jsem se, že budou klouzat – ale práce nohou vyvážila všechny pohyby a ani jednou nebyl jen tak pád na ledovém povrchu… V suchých teplejších dnech zimy jsme v nich vyrazili i na odrážedle, Ráchelka už nebrzdí zběsile špičkou nohy, takže na botách ani tento zátěžový test nebyl téměř znát. (Do extrémně mokrého počasí (déšť, zima a bláto) jsme pořídili obyčejné zateplené holiny, ve kterých těch pár minut nevlídného počasí, když přebíháme do auta a do bytu, snadno zvládne.) Velkým plus je jistě také to, že díky tomu, že boty nemají žádné šněrování, je schopna si je sama od začátku nazouvat i vyzouvat. Vivobarefoot nosí Ráchel tedy nepřetržitě 6 měsíců, příští týden s příchodem jara je umyju, navoskuju, aby prokoukly, a s klidem uschovám pro mladší dceru, neb na botách neshledávám nic, co by jí bránilo je jednou nosit.

Pro ukázku ještě několik fotografií, na kterých si všimnete, jak má naše dcera širokou nohu (a to není nic ojedinělého v dětském nožičkovém světě!). Někdo možná namítne, že i stélka – vložka z boty Vivobarefoot je Ráchelce vlastně akorát široká, ano, to máte pravdu, ale bota samotná je tak měkká, že nemám strach, že by jí jakkoli deformovala nohu. Nicméně širší boty jsem zatím stejně nikde nenašla…

Na stélce z Vivobarefoot bot je vidět, jakou šíři noha zabírá, na bílé stélce z holiny je zase ukázka toho, jak v ní Ráchel musí krčit palec, aby se jí tam nožička vešla.

A jak to tedy u nás dnes vypadá s (ne)obouváním?

Asi takto:

14 – ti měsíční Agáta žije klidně svůj život doma a v kočárku v ponožkách a na první kroky na ven jsme jí pořídili návleky Stonz.

Tříletá Ráchel nechodí celou zimu v ničem jiném než ve Vivobarefoot a už se těší na jarní Vivobarefoot boty:

A mě již tři měsíce patří ty hnědé Vivobarefoot boty, chodím jen v nich, neboť jsem našla poprvé v životě botu, která mě nikde, ale opravdu nikde netlačí a neomezuje.

Petra

1.6. jsme se zúčastnili akce určené pro lidi, kteří chtěli svým bosým během přispět na dobrou věc. První Prague barefoot run v Pražském parku Ladronka byl věnován dětem. Běžci po registraci a zaplacení libovolného startovného symbolicky zaběhli 4.2km naboso a zároveň finančně podpořili děti z dětských domovů. Mnoho zvědavců navštívilo i náš stánek. Zájem nás velice potěšil, i když počasí nebylo ideální pro sobotní vycházky. Rodiče mohli vidět na živo, jak vypadají bosé boty pro děti nebo si mohli změřit nohy a boty a zjistit, jestli nemají malé boty, nebo jen tak popovídat o obouvání jejich dětí. Tři účastníci dětského bosého běhu od nás získali pěkné ceny, jak jinak než z našeho e-shopu.

Jsme rádi, že Vám můžeme oznámit, že snaha vložená do projektu 54176.w76.wedos.ws byla oceněna v soutěži Rozjezdy roku 2013 organizovanou společností T-Mobile. V regionálním jihočeském kole soutěže ve všeobecné kategorii jsme získali první místo. Porota pozitivně hodnotila především systematické zpracování tématu chůze naboso a minimalistických bot. Tento úspěch nás velice těší a zároveň nás posouvá do celostátního kola. Prosíme Vás, abyste nás podpořili v celostátním kole a podpořili šíření myšlenky chůze naboso mezi další lidi. Děkuji vám. Janka Tóthová a její rodinný tým 🙂

Link pro hlasování: https://www.rozjezdyroku.cz/hlasovani/

Link: http://www.rozjezdyroku.cz/vitezove-2013/