Nedávno jsem vedla dialog se dvěma fyzioterapeutkami zároveň. E-mailový s nizozemskou fyzioterapeutkou – spoluautorkou studie srovnávající nohy obyvatel Malawi a Holanďanů – a s českou na sociální síti. Bavily jsme se o jedné ploché černošské noze, na kterou měly tyto dvě fyzioterapeutky zcela opačný názor. Holanďanka Niki tvrdila, že noha na obrázku je zdravá, majitele nebolí a také z hlediska rozložení tlaků při chůzi bylo vše v pořádku. Takových nohou bylo mezi obyvateli Malawi velmi mnoho (ne-li většina). Česká fyzioterapeutka argumentovala poznatky z učebnice anatomie a kineziologie, nohu za zdravou nepovažovala a nakonec se mnou náhle ukončila diskusi, aniž si vyžádala zdroj a večer si studii v klidu přečetla. (Stojí za to si ji přečíst. Naznačuje, že Afričané umí své nohy, na rozdíl od lidí z Evropy, používat.)
Z této zkušenosti pro mě vyplývá několik věcí:
1. Zdánlivě nemocné může být překvapivě zdravé v jiné části světa (Evropy).
2. Dva odborníci mají vždy alespoň tři názory na jeden problém (starý vtip, ale výstižný a aktuální).
3. Pokud má někdo v Čechách ploché nohy a nebolí ho, buď má vysoký práh bolesti, nebo jeho prababička pocházela z Afriky . Ta moje se jmenovala Lucy.
Zdroj:
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/
https://en.wikipedia.org/wiki/Lucy_(Australopithecus)
Foto: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3585310/