V tomto díle uzavřeme teoretickou část věnovanou biomechanice běhání a vysvětlíme si (konečně), proč je lepší pro naše nohy běhat naboso. A jako v předchozím díle i zde budu plně citovat část knihy Born to Run.

POSLEDNÍ NEPŘÍJEMNÁ PRAVDA:

Dokonce Alan Webb říká: „Lidé jsou konstruováni tak, aby běhali bosí.“ Než se Alan Webb stal největším americkým mílařem, byl jen obyčejným studentem prvního ročníku s plochýma nohama a příšernou formou. Přesto si středoškolský trenér všiml jeho potenciálu a začal Alana měnit – bez přehánění – od hlavy k patě. „Předtím jsem míval problémy se zraněními a bylo jasné, že za to může má biomechanika,“ řekl mi Webb. „Začali jsme proto se cvičeními na posílení chodidla a zvlášť s chůzí naboso.“ Web mohl sledovat, jak se mu chodidlo mění přímo před očima. „Měl jsem ploché nohy a velikost dvanáct, teď mám devítku nebo desítku. Jak sílily svaly nohy, oblouk chodidla se zvedal.“ Díky cvičení naboso měl Webb rovněž méně potíží se zraněním, takže mohl dostatečně trénovat, a nakonec vytvořil rekord USA na míli a v roce 2007 zaběhl na 1500 m nejrychlejší čas na světě.

„Běhání naboso patří už roky k mé tréninkové filozofii,“ říká doktor Gerard Hartmann , irský fyzioterapeut, který funguje coby všemocný čaroděj ze země Oz pro nejlepší světové dálkové běžce. Paula Radcliffeová nikdy neběží maratón bez toho, že by nejdříve navštívila doktora Hartmanna, a své nohy do jeho rukou svěřili i titáni jako Haile Gebrselassie a Khalid Khannouchi . Doktor Hartmann celá desetiletí s odporem pozoroval explozí ortopedických a stále složitěji strukturovaných běžeckých bot.

„Oslabení svalstva nohy je nejčastější příčinou zranění a my jsme za posledních pětadvacet let dovolili, aby nám nohy významně zeslábly,“ říká doktor Hartmann. „Pronace se stala takřka sprostým slovem, a přitom se jedná o přirozený pohyb nohy. Noha by měía mít pronaci.“ Abyste zjistili, co vlastně pronace znamená, zujte si boty a proběhněte se po příjezdovce. Na pevném povrchu se vaše chodidla rychle odnaučí návykům z bot a automaticky se přepnou do sebeobranného módu. Zjistíte, že nohu kladete na vnější hranu chodidla, a pak jí mírně kroutíte od malíčku k palci, dokud není chodidlo v rovině. Tomu se říká pronace – drobný pohyb absorbující náraz, který umožňuje nártu konat svou funkci.

Avšak v sedmdesátých letech začaly velmi respektované hlasy vyjadřovat pochybnosti o celém pohybu chodidla. Doktor George Sheehan , kardiolog, jehož eseje o kráse běhu z něho udělaly filozofického krále maratónů, přišel s domněnkou, že výrazná pronace může být příčinou tzv. běžeckého kolena. Měl pravdu a zároveň se hluboce, hluboce mýlil. Abyste dosáhli přehnané pronace, musíte dopadnout na patu. A na patu můžete dopadnout jen tehdy, je-li pod ní vycpávka. Obuvnické firmy nicméně na Sheehanovo volání do zbraně střelhbitě zareagovaly a vytvořily monstrózně vycpané a překonstruované boty , které veškerou pronaci odstranily .

„Jenže jakmile zablokujete přirozený pohyb,“ vysvětluje doktor Hartmann, „ovlivníte nepříznivě i další věci. Prováděli jsme studie a zjistili jsme, že skutečné biomechanické problémy mají jen dvě až tři procenta populace. Kdo tedy používá všechny ty ortopedické vymoženosti? Kdykoli někomu nasadíme jakýkoli nápravný aparát, vytvoříme nové problémy, protože řešíme potíže, které ve skutečnosti neexistují.“ V šokujícím článku z roku 2008 se časopis Runners World přiznal, že nechtěně klamal své čtenáře, když doporučoval korekční obuv pro běžce s problémy s plantární fascií: „Poslední výzkumy však ukázaly, že stabilní obuv pravděpodobně neulevuje potížím s plantární fascií, ale naopak může symptomy zhoršovat.“

„Stačí se lépe podívat na architekturu chodidla,“ vybízí doktor Hartmann. Vypracujte si výkres vlastní nohy a objeví se před vámi zázrak, který se technici snaží po staletí napodobovat. Střed vašeho chodidla představuje klenbu, nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Kouzlo klenby spočívá v tom, že čím větší je na ni vyvíjen tlak, tím je odolnější. Čím více na ni tlačíte, tím těsněji se její prvky semknou. Žádný kameník hodný tohoto označení by nikdy nevložil podpěru pod klenbu. Podepřete ji, a celou strukturu oslabíte. Prvky klenby ze všech stran tvoří vysoce flexibilní struktura ze šestadvaceti kostí, třiatřiceti kloubů, dvanácti šlach a osmnácti svalů, přičemž se celá napíná a povoluje jako visutý most odolávající zemětřesení.

„Obout na nohy boty je totéž jako dát je do sádry,„ tvrdí doktor Hartmann. „Máte-li nohu v sádře, během šesti týdnu svaly atrofují o čtyřicet až šedesát procent. Cosi podobného se stane s vaším chodidlem, je-li uvězněno v botě.“ Odvádí-li obuv svou práci, šlachy ztuhnou a svaly se scvrknou. Chodidlo je stvořeno pro práci podtlakem. Nechte ho zlenivět – a zkolabuje, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil právě Alan Webb. Procvičujte jej a prohne se do oblouku jako duha.

„Pracoval jsem s více než stovkou nejlepších keňských běžců , a jedno měli společné: úžasnou elasticitu chodidla, “ pokračuje doktor Hartmann. „Nejméně do sedmnácti let totiž běhali bosí.“ Doktor Hartmann je dodnes přesvědčený, že nejlepší rada týkající se prevence zranění, kterou kdy slyšel, pocházela od trenéra prosazujícího „běhání naboso v orosené trávě třikrát týdně“.

Doktor Hartman přitom není jediný profesionální poskytovatel zdravotní péče propagující „bosou doktrínu“. Podle doktora Paula W. Branda , primáře rehabilitace ve Veřejné nemocnici v louisianském Carville a profesora chirurgie na lékařské fakultě Louisianské státní univerzity, se můžeme všech běžných neduhů nohou zbavit během jediné generace tím, že zujeme boty. Doktor Brand už v roce 1976 poukazoval na to, že takřka všechny případy v jeho čekárně – kuří oka, puchýře, kladívkové prsty, ploché nohy, zborcené klenby – se nevyskytují v zemích, kde většina lidí chodí bosá. „Ten, kdo chodí bos, dostává neustálý tok informací o povrchu, po němž se pohybuje, a o své vazbě na něj,“ tvrdil doktor Brand, „zatímco noha v botě pospává uvnitř neměnného prostředí.“

Obliba běhání naboso stále vzrůstala. Bohužel místo aby bitvu za svalnatá chodidla vedli lékaři, stával se z ní takřka třídní boj, v němž proti sobě stáli podiatři a jejich vlastní pacienti. Obhájci bosých nohou jako doktoři Brand a Hartmann byli stále vzácní, zatímco tradiční podiatrický názor nadále viděl lidské chodidlo jako „omyl přírody“, nedokončenou práci, kterou lze vždy vylepšit lehkým zásahem skalpelu a ortopedickým přetvařováním. Tato pokřivená mentalita našla svůj dokonalý odraz v Příručce pro opravy běžců Sepsal ji doktor Murray Weisenfeld, významný sportovní podiatr, stala se ve své době jednou z nejprodávanějších knih zabývajících se péčí o nohy a začíná temným prohlášením: „Lidské chodidlo nebylo původně určeno k chůzi, natož pak pro běh na dlouhé vzdálenosti.“ K čemu tedy bylo chodidlo podle Příručky určeno? Tak zaprvé k plavání („Současná noha se vyvinula z ploutví prapůvodních ryb, a tyto ploutve směřovaly dozadu.„) a za druhé ke šplhu („Chodidlo umožňovalo tvorovi sedět na větvi, aniž spadl.“). A dál…?

Dál jsme se podle podiatrického popisu evoluce zastavili ve vývoji. Zatímco zbytek našich těl se dokonale přizpůsobil pevné zemi, jediná jejich součást, kterou jsme se této země skutečně dotýkali, zůstala pozadu. Mozky a ruce se nám vyvinuly natolik, že zvládáme jemné neurologické operace, naše chodidla však nepřekonala éru paleolitu. „Lidská noha se ještě plně nepřizpůsobila zemi,“ hořekuje Příručka. „Dobře vyvinutou nohou byla obdařena jen část populace.“

Kdo jsou tedy ti šťastlivci se správně vyvinutýma nohama? Vlastně snad ani neexistují. „Příroda ještě neuvedla ve známost svůj plán na dokonalou moderní nohu běžce,“ napsal doktor Weisenfeld. „Dokud se taková noha neobjeví, moje zkušenost říká, že máme všichni poměrně vysokou pravděpodobnost nějakého zranění.“ Příroda možná nezveřejnila své výkresy, ale to některým podiatrům nebránilo přijít s vlastními návrhy. A byla to právě přemíra sebevědomí a přesvědčení, že čtyři roky studia podiatrie mohou nahradit miliony let přirozeného vývoje, co vedlo k raketovému nárůstu počtu operací v sedmdesátých letech.

„Ještě před několika lety se běžecké koleno řešilo operativně,“ přiznává doktor Weisenfeld. „Moc to nefungovalo, protože pak bylo při běhu nutné používat pružné obinadlo.“ Pacienti po operaci obvykle zjistili, že se ostrá bolest změnila v doživotní zohavení. Bez chrupavky v koleni už nikdy nemohli běhat bez bolesti. Ani přes bohaté zkušenosti podiatrie s pokusy přelstít přírodu Příručka oprav běžců nedoporučovala posilování chodidel. Nabízela jen obinadla, ortopedické vložky nebo operaci. Také doktorce Irene Davisové, které nelze v žádném případě upřít odbornost a otevřenost novým věcem, trvalo až do roku 2007, než začala brát běhání naboso vážně, a i pak jenom proto, že ji plně přesvědčil jeden z jejích pacientů. Toho natolik ničily chronické potíže s plantární fascií , že seji pokoušel znecitlivět běháním v botách s velmi tenkou podrážkou . Doktorka Davisová mu vysvětlovala, že je to hloupost, ale on se nevzdal.

„K jejímu překvapení,“ napsal později časopis Biomechanics , „symptomy plantární fascitidy zmizely a pacient mohl v obuvi běhat krátké vzdálenosti.“ „Často se mnohému naučíme,“ přiznává otevřeně doktorka Davisová, „když nás pacienti neposlechnou. Myslím, že vysoký počet onemocnění plantární fascie v téhle zemi souvisí se skutečností, že opravdu nedovolujeme svalům chodidla dělat to, k čemu jsou určeny.“ Uzdravení vzpurného pacienta na ni udělalo takový dojem, že i ona sama začala na procházkách částečně chodit bosa.

Firma Nike nevydělává 17 miliard dolarů ročně proto, že dovoluje nějakým Bosým Tedům určovat trendy. Krátce poté, co se dva její obchodní zástupci vrátili ze Stanfordu se zprávou, že hnutí bosého běhání už zasáhlo i elitní vysokoškolské dráhy, začali u firmy přemýšlet, jak by mohli vydělat na problému, který sami způsobili. Házet epidemii běžeckých zranění na velkou zlou Nike se zdá příliš jednoduché, byla to však skutečně z větší části její chyba.

Firmu založili Phil Knight , běžec z Oregonské univerzity, který byl schopný prodat cokoli, a Bill Bowerman , trenér z Oregonské univerzity, který si myslel, že všechno ví nejlépe. Než se tito dva dali dohromady, moderní běžecká obuv neexistovala. A neexistovala ani většina běžeckých zranění.

Na člověka, který ostatním radil, jak mají běhat, toho Bowerman sám moc nenaběhal. Běhat začal až krátce po padesátce, poté co strávil nějaký čas na Novém Zélandu s Arthurem Lydiardem , otcem kondičního běhu a nejvlivnějším trenérem dálkového běhu všech dob. Lydiard v padesátých letech založil Aucklandský joggingový klub, zaměřený na rehabilitaci lidí postižených infarktem. V té době to byla velmi kontroverzní iniciativa a lékaři byli přesvědčeni, že organizuje masovou sebevraždu. Jenže jakmile si dříve nemocní lidé začali uvědomovat, jak dobře se po týdnech běhání cítí, začali zvát i své manželky, děti a rodiče, aby se k nim na dvouhodinových běžeckých toulkách přidali. Když Bili Bowerman v roce 1962 poprvé navštívil Auckland, byly sobotní dopolední Lydiardovy běhy nejmasovější místní akcí. Bowerman se pokusil přidat, jenže byl v tak nemožné formě, že mu musel pomáhat třiasedmdesátiletý stařík po třech infarktech. „Bože, jediné, co mě udrželo naživu, byla naděje, že umřu,“ prohlásil Bowerman později. Domů se však vrátil jako vyměněný člověk a brzy sepsal bestseller, jímž americké veřejnosti odhalil nový svět posedlosti: Joging“. Mezi psaním a trénováním si Bowermann ničil své nervy a manželčinu žehličku pokusy s roztavenou pryží, z níž chtěl vyrobit nový typ obuvi. Pokusy zanechaly stopy na jeho nervovém systému, ale zároveň měl najednou v ruce nejvypolstrovanější botu, jaká kdy spatřila světlo světa. V návalu potměšilé ironie ji Bowerman pojmenoval Cortez – po conquistadorovi Cortésovi, který v Novém světě loupil zlato a vypustil smrtonosnou epidemii neštovic. Bowermanovým dalším krokem se stala obhajoba nového stylu běhání, který se dal provozovat jen v jeho nových botách. Boty Cortez umožňovaly lidem běhat způsobem, jakým to až dosud nebylo bezpečné: s dopadem na kostnatou patu .

Před vynálezem bot s vycpávkami běhali všichni běžci všech dob v podstatě stejně. Jesse Owens, Roger Bannister, Frank Shorter, a dokonce i Emil Zátopek měli při běhu rovná záda, kolena pokrčená a chodidla se jim odrážela pod linií boků . Nic jiného jim ani nezbývalo, protože jediné tlumení nárazů obstarávala komprese jejich nohou a oblast uprostřed chodidla. Fred Wilt ve svém dnes již klasickém textu Jak trénují z roku 1959 popsal techniku více než osmdesáti nejlepších světových běžců: „Přední noha se pohybuje ve vztahu k terénu směrem dolů a dozadu jakoby v ,záběru (nedopadá tvrdě a nenaráží) a terénu se nejdříve dotkne vnější hrana bříška chodidla. Pohyb při běhu pak vyplývá ze sil posunujících těžiště těla…“

Když protetik Van Philips v roce 1984 zkonstruoval moderní protézu pro běžce s amputovanýma nohama, patou ji vůbec neosazoval. Jako běžec, který sám přišel při nehodě na vodních lyžích o nohu pod kolenem, Phillips věděl, že pata je nutná při stoji, ne při pohybu . Jeho „gepardí noha“, tvarovaná do „C“, nahrazuje zdravou nohu tak efektivně, že umožnila Jihoafričanovi Oscaru Pistoriovi, který přišel o obě nohy, soutěžit s nejlepšími světovými sprintery.

Ale Bowerman měl nápad. Možná by se dala získat nějaká vzdálenost, kdybychom stoupali na těžiště. Dejme pod patu kousek pryže, přemýšlel, a můžeme narovnat nohu, přistávat na patu a prodloužit krok. V knize Jogging oba styly porovnával. Časem ověřenému došlapu „na plochou nohu“ přiznával „velkou plochu tlumící dopad a menší namáhavost pro zbytek těla“. Přesto byl přesvědčený, že krok „pata – špička“ je „nejméně namáhavý při běhu na dlouhé vzdálenosti“. Máte-li – samozřejmě – vhodnou obuv.

Bowermann měl vynikající marketing. „Tentýž člověk vytvořil trh pro produkt a poté i produkt jako takový,“ poznamenal jakýsi ekonomický sloupkař v Oregonu. „Je génius, o takových lidech se učí na univerzitách.“ Bowermanův partner, běžec-podnikatel Phil Knight, dohodl výrobu v Japonsku a brzy prodával boty rychleji, než stačily sjíždět z výrobního pásu. „S polstrováním v botách Cortez jsme v olympijském roce 1972 nejspíš nastolili monopol,“ chlubil se Knight. Než se ostatním firmám podařilo novou obuv okopírovat, staly se „Swoosh“ světovou mocností.

Potěšený reakcí na svou amatérskou konstrukci popustil Bowerman uzdu kreativitě. Uvažoval o vodotěsné obuvi vyrobené z rybích kůží, nakonec však tento nápad opustil ještě na rýsovacím prkně. Místo toho přišel s obuví LD-100 Trainer , která měla podrážku tak širokou, že připomínala talíř. Bowerman předpokládal, že tato obuv úplně zamezí pronaci, přehlédl však skutečnost, že nebude-li mít běžec dokonale rovná chodidla, rozevlátá pata mu nohu vykloubí. „Místo stabilizace docházelo k zesílení pronace a zraněním chodidel i kotníků,“ napsal v Bowermanově životopise bývalý běžec z Oregonu Kenny Moore. Bota měla běžci poskytnout dokonalý dlouhý krok, jenže fungovala jen v případě, kdy měl takový dokonalý krok už předtím. Když si Bowerman uvědomil, že místo předcházení úrazům je způsobuje, musel se vrátit zpět a u pozdějších verzí patu zúžit.

Na Novém Zélandu mezitím zaskočený Arthur Lydiard sledoval, co to z Oregonu proudí do celého světa, a přemýšlel, o co se to jeho přítel snaží. Ve srovnání s Bowermanem byl Lydiard velmi dobrý běžec a stratég. Trénoval řadu olympijských vítězů a držitelů světových rekordů a vytvořil tréninkový program, který dodnes zůstává takzvaným zlatým standardem. Lydiard měl Billa Bowermana rád a jako trenéra ho respektoval, jenže… Dobrotivý bože! Co to prodává za krámy?

Lydiard věděl, že všechny ty řeči o pronaci jsou jen marketingové obezličky. „Když průměrného člověka jakéhokoli věku požádáte, aby se zul a proběhl po chodbě, takřka u všech zjistíte, že při pohybu chodidel u nich není patrná žádná pronace ani supinace,“ protestoval Lydiard. „Boční pohyby kotníků se objeví až poté, co se lidé obují do těchto běžeckých bot, protože konstrukce většiny z nich mění přirozený pohyb chodidla.“ „Běhali jsme v plátěnkách,“ pokračuje Lydiard. „Neměli jsme problémy s plantární fascií, neznali jsme pronaci ani supinaci, možná jsme si o hrubé plátno tu či onde trochu odřeli kůži, když jsme běželi maratón, ale obecně vzato jsme s nohama potíže neměli. A když teď zaplatíte několik set dolarů za nejmodernější běžecké boty, stejně nebudete mít záruku, že si nepřivodíte zranění v té či jiné podobě.“

Nakonec začal pochybovat i Bowerman. Jak firma Nike vrhala na trh ohromující množství různé obuvi a každoročně měnila modelovou škálu jen proto, aby měla co prodávat, Bowerman cítil, že jeho původní snahu o výrobu poctivé obuvi vytěsňuje nová ideologie, kterou bylo možné shrnout do dvou slov: vydělat peníze. V dopise kolegovi přiznal, že Nike „distribuuje spoustu šuntů„. I jednomu ze zakladatelů Nike tak v uších zněla slova sociologa Erika Hoffera: „Vše velké začíná jako hnutí, mění se to v podnikání a končí jako kšeftaření.“

Bowerman zemřel v roce 2002, kdy se začínalo hnutí bosého běhání vzmáhat, a firma Nike se obrátila na jeho starého učitele, aby zjistila, jestli na těch bosých bláznech něco je. „Samozřejmě!“ odfrkl si údajně Arthur Lydiard.„Když něco podepřete, oslabíte to. Když to budete hodně používat, opět to zesílí… Běhejte bosí a nebudete mít žádné problémy.„ „Boty, které dovolí noze fungovat, jako by byla bosá – to jsou boty podle mého gusta,“ uzavřel Lydiard.

Nike se snažila získat o fenoménu vlastní data. Jeff Pisciotta , vedoucí výzkumník ve sportovních laboratořích Nike, dal na travnatém povrchu dohromady dvacet běžců a nafilmoval je, jak běhají bosí. Když se zaměřil na jejich chodidla, překvapilo ho, co vidí. Místo aby chodidla prostě dopadala na zem jako v botách, chovala se spíš jako zvířata obdařená vlastním myšlením – natahovala se, uchopovala, hledala rovnováhu roztaženými prsty a přistávala opatrně jako labuť na jezeře.

„Je to úžasný pohled,“ řekl mi stále ještě okouzlený Pisciotta. „Člověka napadá, že když si obuje botu, začne ho ta věc částečně ovládat.“ Okamžitě nechal svůj tým sehnat filmové záběry všech existujících kultur bosých běžců, které objeví. „Našli jsme po celém světě skupinky lidí, kteří stále běhají bosi, a zjistili jsme, že během odrazu a dopadu mají výrazně větší rozsah pohybu v chodidlech a více zapojují prsty. Jejich chodidla se stahují, roztahují a snaží se přilnout k podložce, což znamená, že při menší pronaci dosahují lepšího rozložení tlaku. „

Tváří v tvář takřka nevyhnutelnému závěru že to, co prodává, je k ničemu, rozhodla se firma Nike změnit přístup. Jeff Pisciotta se stal vedoucím přísně tajného a na první pohled nemožného projektu: najít způsob, jak může obuvnická firma vydělat na bosých nohách. Po dvou letech tvrdé práce byl Pisciotta připraven odhalit svůj mistrovský kousek. Světu ho představil v televizním šotu ukazujícím mnoho bosých sportovců – keňských běžců pádících po prašné cestě, plavců svírajících prsty hranu startovního bloku, gymnastů, brazilských tanečníků, horolezců, zápasníků, mistrů karate a hráčů plážového fotbalu – takže po nějaké době bylo těžké si vůbec vzpomenout na někoho, kdo nosí boty, natož pak proč. Přes obrázky blikala motivační hesla: „Vaše nohy jsou základ! Probuďte je! Posilujte je! Spojte je se zemí… Přirozená technologie dovoluje přirozený pohyb… Sílu vaším nohám.“ Přes plosku bosé nohy je napsáno: „Odsud se odvíjí výkon.“ Až přichází velké finále: za zvuků písně z filmu Tiptoe through the Tulips (Po špičkách mezi tulipány) se vracíme zpět ke Keňanům, kteří teď mají na nohách nový typ tenkých botek. Jsou to nové Nike Free, sportovní tenisky, dokonce tenčí než původní cortezky.

A slogan?

„Běhejte bosí!“

V závěrečném díle tohoto seriálu si popíšeme formy běhu a ukážeme si dostupné boty na trhu.

Zdroj: Born to Run – Zrozeni k běhu, Christopher McDougall, vydala Mladá fronta a.s. v Praze roku 2011, první vydání